Ostýchal jsem se. Srdce mi tlouklo jako při novoročním běhu na Žďár. Oči se samy přivíraly. Sotva jsem dýchal. Vstoupit do míst, která jsou pro druhého nejkrásnější na světě, není jen tak.

Možno to bude takto: Je noc. Obyvatelia nášho domu pokojne spia. Iba ja bdiem. V mysli mám  smutné obrazy  z večerných správ. Je Advent, no  nič šťastné k nám z budúcnosti neprichádza.  Svet sa otriasa v základoch. Áno. Celé sme to pomotali. Advent predsa nie je o idylke pokoja a radosti. Advent  je výzva na cestu, výzva k dobrodružstvu, výzva opustiť istotu nášho zabezpečeného sveta a vykročiť v ústrety neistote toho neznámeho Božieho.

Jsem jiný. Amatér, člověk bez patosu a vztahu k epoletám. Nemám teď na mysli teologickou profesi, ale život žitý v Bohu. Rád se dojímám a kochám. Nestanovil jsem si mety, ke kterým bych mířil, ani nemám v communio sanctorum svého favorita, s nímž bych vedl kdovíjak výživné dialogy.

Časy se mění, a my se měníme s nimi a v nich. To neříká Písmo. Ale neříká to ani Cicero, ani Ovidius, jak se myslívá. To řekl poprvé německý reformační teolog Caspar Huberinus, který – tak jako obvykle němečtí reformační teologové - miloval latinskou klasiku. Němečtí reformační teologové žili v čase, který se měnil velmi prudce.

Jsou chvíle, kdy vám někdo zoufale chybí. Těch důvodů rozumu a srdce může být bezpočet. Rádi byste řekli, jak moc vám ten někdo schází, jenže přetlumočit to do jazyka, jenž by nebyl patetický a příliš zavazující, je těžké.