Že se v sekulárním Česku s droboučkými zbytky křesťanské tradice podařilo prosadit Velký pátek jako státní svátek, je jedním z paradoxů, jimiž naše země oplývá. Pro křesťany mého spirituálního okruhu a pro ty, z jejichž života a díla odezírám, jsou Velikonoce symbolickým vyvrcholením toho, co se zázračně děje celý rok.

Jak se zdá, v současné katolické církvi dochází k povážlivějším polarizacím stanovisek. A nejedná se vždy jen o neškodnou názorovou pluralitu, nýbrž mnohdy též o atmosféru vzájemného odmítání, netolerantních postojů, případně i despektu. Je tedy třeba zvažovat, jak se k této situaci nejlépe stavět. 

Opravdový coming-out a skutečné pozdvižení vyvolala slova papeže Františka o tom, že si některé své proslovy nepíše sám. Když měl ke konci minulého roku zápal plic, proslovil nedělní modlitbu Anděl Páně a s ní spojené příspěvky z Domu svaté Marty jeho spolupracovník, monsignor Paolo Braida.

Skoro přesně před rokem jsem na ochozu kostela sv. Kateřiny ve slovenské Handlové poprvé spatřil několik poškozených tabulí křížové cesty, kterou teď kompletně vystavujeme u nás v presbytáři. Pátral jsem v tomto malém karpatském městečku po jedné ztracené stavbě.

Díky poctivé práci historiků a prostřednictvím mnoha svědectví jsme téměř třicet let po Sametové revoluci zjistili, že v této zemi žila v období nacismu a komunismu celá řada výjimečných a statečných lidí. Ukázalo se, že obecně přijímané tvrzení, že na rozdíl od ostatních zemí Evropy bylo Československo během doby obou okupací plné kolaborantů a zbabělců, není pravdivé.