Církev vstoupila do nové společenské situace s poměrně velkou důvěrou. Samotné historické události roku 1989 vyznívají pro církev v naší zemi při zpětném ohlédnutí příznivě. Další vývoj právě v souvislosti s tématy svobody a demokracie už zdaleka tolik důvodů k hrdosti nedává.

Latentní krize českého, katolicky orientovaného vzdělávání, souvisí podle mého mínění s krizí spirituální, personální a kulturní. Neexistuje navíc žádná hodnotová laťka, k níž bychom se chtěli přiblížit. 

Dnes jsem Vám chtěl povídat něco o vděčnosti. Vánoce jako svátek rozbalování dárků. Kdy si člověk uvědomí, kolik toho v životě dostává

Lidé kulturního a civilizovaného světa nemohou ani letošní Vánoce slavit v pokoji. Zatímco na ukrajinské frontě bojují Ukrajinci a vojáci dalších národů o naši svobodu a náš osud, Izrael se jen velmi pomalu vzpamatovává z události, která mu připomněla, že i dnes, osmdesát čtyři let od začátku druhé světové války, je pro některé lidi národem určeným k vyhlazení. 

Nedávno proběhla diskuse o klerikalismu zdola. Tedy o tom, že sami věřící vyžadují, očekávají či tolerují u představitelů kléru projevy povýšenosti, které jsou nábožensky motivované. Mluvilo se třeba o oslovování: kdysi jsme kněžím říkali důstojný pane, velebný pane… To už snad máme za sebou, teď jsme si zvykli na oslovení "otče" – jenže Ježíš říká, že nemáme nikoho nazývat otcem, protože náš jediný otec je v nebi.