Letmým pohledem na naši vlast zjistíte, že je téměř znovuzrozená. Kdejaká vesnice, o městech ani nemluvě, má opravenou kostelní věž nebo celý kostel. Více než dvacet šest let po změně režimu, se z tohoto pohledu jeví církev jako znovuzrozená. Při pečlivém pohledu na společnost je však jasné, že naše vlast vůbec znovuzrozená není.

Odsuzování Bůh nezakazuje, jen zvedá prst! Protože jak soudíme, tak budeme souzeni. Společnost musí soudit, ale vždy by měla soudit jen po té, co zná všechny okolnosti případu.

Již velmi dlouho se ptám, co vlastně křesťané slaví. Velikonoční příběh je veliký, silný. Proč se vytrácí ze života a proč se Velikonoce, nejen mezi pohany, smrskly na barvení vajíček, pečení piškotů, bití žen a bujné večírky? Také Židé mají svůj silný příběh, když o Pesachu připomínají osvobození z otroctví. Je to událost nejen nadčasová, ale i univerzální.

Poslední masopustní sobota patří karnevalům a je skvělé, že tato potěšitelná tradice se v poslední době rozšiřuje do dalších míst a zvyšuje se počet účastníků. Také na Hradě se konalo jedno setkání. Škoda, že mělo jiný účel. V ulicích bylo vidět masky, kroje, hrála hudba, tančilo se. Oproti tomu na shromáždění odpůrců údajné islamizace Evropy hřměly ostré projevy...   

V roce 2009 si v článku pro The Guardian britská socioložka zabývající se religiozitou položila otázku, zda budoucnost Evropy bude křesťanská. Odpovídá na ni, že ano, ale ne tím samým způsobem, jako je tomu dnes.