Rok 1989 byl drtivou většinou lidí přijatý s euforií a vděčností. Jedna černá kapitola skončila a začít měla nová etapa. Málo lidí si ale tehdy uprostřed všeobecného nadšení uvědomovalo, že pádem komunismu nic nekončí, ale teprve začíná.

Někteří lidé si myslí, že církev existuje jen tam, kde je kněz. To je nesmysl. Církev začíná už tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu.

Nevinný šátek velmi podobný tomu, jaký v zapadlých koutech do nedávna nosily starší ženy, a také tomu, jaký ještě pořád nosí řeholnice, rozpoutal tolik vášní. Pro jedny je pouhým náboženským symbolem stejně jako třeba řeholní hábit anebo židovská jarmulka, pro druhé symbol terorismu, který je třeba potírat.

Ještě nedávno se prohlášení z prostoru církve, včetně těch papežských, dostávalo pozornosti v širším společenském měřítku prakticky jen tehdy, když šlo o nějaké téma související se sexuální morálkou. Nástup Jorge Bergoglia do papežské služby tu přinesl zásadní změnu. Dokladem toho je i reakce na tu pasáž z jeho nedávného rozhovoru pro argentinský deník Viva, kde odpovídá na výzvu, aby uvedl svůj návod na šťastný život.

V roce 1993 byla církev pro pana Václava Klause „něco jako spolek zahrádkářů“. Tehdy jsme se všichni durdili, že se tak o křesťanech mluvit nemá. Když se dnes dívám na některé aktivity zahrádkářů, tak si říkám, že by ta církev mohla být alespoň jako ti zahrádkáři.