Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey v podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou. Kdyby Yancey znal příběh někdejšího premiéra Grosse, myslím, že by jej použil jako další ilustraci do své knihy.

Když jsem po skandálním odvolání arcibiskupa Bezáka zdvihl hlas na jeho obranu, věřil jsem, že se mu nakonec dostane spravedlnosti, i když jsem tušil, že to nebude lehký ani krátký proces (i v církvi Boží mlýny narážejí na mnoho překážek).

Co to znamená, když někdo řekne větu: „Nebuď infantilní“? Infantilní je ten, který se chová jinak, než odpovídá jeho věku. To se týká také duchovního života, který má nějaké fáze. Může se stát, že během své životní cesty někdo uvázne na předchozím stupni a dál nepokračuje.

Doba postní byla uvedena formulí: Prach jsi a v prach se obrátíš. Popel je brán jako symbol pomíjivosti lidského bytí. V postním období přichází na mysl jedna z proseb k Duchu svatému: sine tuo numine nihil est in homine, nihil est innoxium – člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci, vše mu může ublížit.

Pro diskusi o vztahu naší společnosti k islámu je svým způsobem charakteristické zdůrazňování speciálních požadavků, které muslimové mají. V tomto příspěvku se nechci zamýšlet nad vhodností či oprávněností těchto požadavků, ale nad tím, jaké závěry z prezentace těchto požadavků vyvozujeme. A zda to nejsme v prvé řadě my, kdo se domáháme výjimek pro nás samé.