"Nic se netrap, duše má, že je život krátký, nepátrej, со Bůh ti dá za hrobskými vrátky." To není dušičkové motto. I když Karel Havlíček Borovský se narodil právě v předvečer „Dušiček“, 31. října, před 200 lety. Jsou to verše zrozené z jeho depresivního rozpoložení z Bachovy „normalizace“.

Původní záměr vzniku kaplanské služby v kategoriální pastoraci se týkal služby věřícím, kteří byli „vytrženi“ ze své farní obce či sboru a nacházeli se daleko od rodiny v různých krizových situacích a hraničních stavech svého života. Můžeme si klást otázku, co vlastně člověk – jako bytost vztahová – v krizové situaci potřebuje.

Ačkoliv náš Pán postavil celý svůj život na otevřenosti, zjevnosti a pravdě, bývá to v křesťanském prostředí jaksi naopak. Zdá se, jako by uzavřenost a skrývání nebyly jen součástí našich individuálních osudů, ale jedinou účinnou strategií, která člověka ochrání od mnoha zbytečných problémů, střetů a napětí. 

S nadcházející cestou papeže Františka do Maďarska a Slovenska, při níž nezavítá do České republiky, si kladu otázku: Kam by asi v dnešní době vyrazil pozemský Ježíš? Je přirozené, že papežovy státní návštěvy mají kromě duchovního i svůj ryze politický a diplomatický status.

Jedním z velkých témat života člověka je zrada, velezrada, prozrazení a zrádcovství. Tak jako činnost prostitutky je považována za jedno z nejstarších „řemesel“, stejně tak můžeme říci, že udavač, donašeč, kolaborant, bonzák, nasazený špión neodmyslitelně patří k dějinám lidstva.