Latentní krize českého, katolicky orientovaného vzdělávání, souvisí podle mého mínění s krizí spirituální, personální a kulturní. Neexistuje navíc žádná hodnotová laťka, k níž bychom se chtěli přiblížit. 

Dnes jsem Vám chtěl povídat něco o vděčnosti. Vánoce jako svátek rozbalování dárků. Kdy si člověk uvědomí, kolik toho v životě dostává

Lidé kulturního a civilizovaného světa nemohou ani letošní Vánoce slavit v pokoji. Zatímco na ukrajinské frontě bojují Ukrajinci a vojáci dalších národů o naši svobodu a náš osud, Izrael se jen velmi pomalu vzpamatovává z události, která mu připomněla, že i dnes, osmdesát čtyři let od začátku druhé světové války, je pro některé lidi národem určeným k vyhlazení. 

Nedávno proběhla diskuse o klerikalismu zdola. Tedy o tom, že sami věřící vyžadují, očekávají či tolerují u představitelů kléru projevy povýšenosti, které jsou nábožensky motivované. Mluvilo se třeba o oslovování: kdysi jsme kněžím říkali důstojný pane, velebný pane… To už snad máme za sebou, teď jsme si zvykli na oslovení "otče" – jenže Ježíš říká, že nemáme nikoho nazývat otcem, protože náš jediný otec je v nebi.

“Bizár pokračuje plynule dál a já si říkám, že to tak nějak k naší církvi patří a je třeba se s tím naučit žít. Jenom nevím, jestli je to zdravé přijetí skutečnosti, obranný mechanismus, nebo jenom rezignace.” Kněz, který mi tu větu napsal, vyjádřil přesně otázku, kterou si kladu sama. Kulturní války na našem českém církevním písečku už nám připadají normální.