Téměř ze dne na den můj svět zaplnili lidé bez tváře. Najednou u nás na louce psi venčí tajemní lidé s rouškou, jindy usměvavá lékárnice svůj úsměv za pultem schovává za respirátorem, moji přátelé a příbuzní se redukují na zkreslený hlas v telefonu či na tváře ztrácející své proporce v záběru webkamery.

Obsah prvních zprávy o koronaviru se nijak nelišil od těch, které jsme znali z minulosti. Kdesi v Asii, popř. v Africe propukla nemoc, která se rychle šíří, a umírá se na ni častěji než na chřipku. Ušklíbali jsme se nad novým soustem pro novináře. Poté se COVID-19 přiblížil k našim hranicím. Nervozita začala narůstat a regály obchodů se vyprazdňovaly. 

Na konci ledna si svět připomněl 75. výročí osvobození Osvětimi. To číslo sedmdesát pět je velmi naléhavé, připomíná nám nezvratnou skutečnost, že pozemský čas posledních přeživších svědků se nemilosrdně zkracuje a největší tragédie dvacátého století se přesune do učebnic historie.

Poslední kapitoly Skutků apoštolů obsahují vyprávění pohnutých událostí poslední z Pavlových cest, z cesty do Říma, kam putoval na rozdíl od svých předchozích cest předně ne jako apoštol, ale jako vězeň, který se odvolal k císaři.

Film Dva papežové zhlédly po celém světě milióny diváků. Poučené umělecké i teologické kritiky přilákaly k tomuto snímku milióny dalších. V zemích za železnou oponou vyvolalo tohle umělecké dílo opět – abych si vypůjčil Goldoniho slova – poprask na laguně.