Dnes vypadl Berdych“, „Kvitová postoupila“, „snad to naši vyhrají“, „naši sportovci mají na oběd kuře“… Přemýšleli jste někdy nad určitou absurditou těchto a podobných tvrzení? Není to jedno, zda ten či onen vyhraje nebo co jí? Pro dotyčného to je jistě důležité, ale jak to souvisí se mnou? Proč sport a sportovci fascinují miliony lidí na celém světě a nikoli vědci, státníci, lékaři a další, kteří jsou pro lidstvo mnohem užitečnější? Myslím, že dalším důvodem obrovské popularity sportu je jeho schopnost nahradit náboženství.

Polistopadový režim daroval národu dva nové státní svátky na prahu prázdnin – svátek cyrilometodějský a den Husův. Lid to vděčně přijal jako libé rozšíření času dovolených, o vnitřní obsah obou slavností, jak se zdá, dbá málokdo. Jsou to svátky s nábojem náboženským i vlasteneckým; připomínají si je po svém církve, tu a tam se na církevní slavnosti přitočí před kamery nějaký politik, ale otevře-li ústa, bývá patrné, že o duchovním poselství oněch dní příliš nečetl ani nemeditoval, a celkový dojem bývá po pravdě řečeno rozpačitý.