Asi tak jako mnozí katoličtí křesťané na celém světě jsem si s radostí poslechl a přečetl kázání papeže Františka z vánočních bohoslužeb. A tak asi jako mnozí křesťané jsem byl opět pozván do světa, v němž ještě lze žít a mít naději na budoucnost, která nebude temná.

Představme si, že se na hranicích Sluneční soustavy vynoří z mimoprostoru tři kosmické lodi a v každé cestuje jeden mimozemšťan. Jsou to vesmírní desperáti, vyvrhelové. Naslouchají našemu vysílání a postupně se učí je dekódovat a vnímat jejich poselství. A tady začíná příběh jejich setkání s Kristem.

V tom těžkém, zatrápeném čase je možná víc než dřív důležité, Kdo v nadcházejících dnech přijde a Kdo se posléze narodí. Kdo je ten Kdo, který přijde, o tom má církev od počátku jasné vědomí: Bůh lásky a milosrdenství.

Mnozí lidé žili a žijí v hlubokém vztahu s Bohem. Patří mezi ně i svatá Anežka Česká, která založila špitál a v něm spolu s dalšími pečovala o nemocné a chudé. Prokazovala jim skutky milosrdenství, pomáhala objevovat a žít to, čemu dnes říkáme křesťanské hodnoty.

"Nic se netrap, duše má, že je život krátký, nepátrej, со Bůh ti dá za hrobskými vrátky." To není dušičkové motto. I když Karel Havlíček Borovský se narodil právě v předvečer „Dušiček“, 31. října, před 200 lety. Jsou to verše zrozené z jeho depresivního rozpoložení z Bachovy „normalizace“.