Stojím před bazilikou Santa Maria Maggiore v Tridentu. Náměstí téhož jména je skoro prázdné. Asi za půl hodiny začne odpolední riposo. Někdo se chystá domů k obědu, jiný zajde do restaurace, sám nebo s přáteli.

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci,“ říká Kristus na adresu duchovních vůdců své doby. A do srdce kdysi pokřtěných národů tak vnáší trvalý neklid: Neslouží moc, a zejména moc duchovní, pokrytecky jen sama sobě? Nevisí i nad námi Boží soud?

„Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Tak čteme ve druhé kapitole knihy Genesis. Tušíme, že přirozená krása nahoty nějak souvisí s celou šíří a hloubkou duchovního rozměru lidské bytosti.

Ptejme se: Kde stojí dnes křesťané a představitelé církví v současném společenském konfliktu – a je vůbec možné dění před 30 lety a dnes nějak srovnávat?

Až se za pár dní otevřou dveře volebních místností, půjdu volit nový Evropský parlament. A vyberu někoho z těch, kdo chtějí tvořit společnou Evropu. Pod tlakem módní kritiky EU všichni kandidáti svorně volají po změnách. Kolik z nich ale má vhled do skutečného jádra otázky legitimity integračního procesu?