Možná jste v souvislosti s požárem Notre Dame v Paříži zaznamenali zejména na Facebooku či Twitteru různé poplašné zprávy o údajných sériích trvajících útoků na křesťanské kostely ve Francii. Nešířili je jenom známí dezinformátoři, ale často v dobré víře i křesťané, kterým asi osud církevních památek leží upřímně na srdci.

Vzpomenete si ještě, jaké to bylo poprvé? Ptáte se – co? Všechno, co má v životě nějaký smysl, co člověka hněte, utváří, dává mu růst. Vzpomínáte? Nezvladatelná, neukojitelná energie nadšení. Nakročení k velkým činům.

Je to jeden z nejsilnějších a nejkrásnějších obřadů, který odkazuje ke starobylým biblickým příběhům. Popelec, brána do postní doby, jehož náboženská a teologická rehabilitace nás teprve čeká.

Václav Klaus mladší nedávno předložil návrh zákona proti omezování svobody slova na sociálních sítích. Podpisem se k němu připojily asi tři desítky poslanců včetně několika, kteří se veřejně hlásí ke křesťanství. U Václava Klause tento počin nijak nepřekvapuje. Proč ale tomuto návrhu, který nejenže nemá nic společného s křesťanstvím, ale právě naopak, dělají stafáž ti, kdo se za křesťany prohlašují?

Když jsem na začátku roku 2013 podepisoval jako jeden ze statutárních zástupců církve Smlouvu o vypořádání mezi Českou republikou a Českobratrskou církví evangelickou, byl jsem rád, že se celý proces podařilo dotáhnout do konce. Nyní se množí nápady, jak dané řešení zvrátit za cenu popření zásad právního státu a právních jistot garantovaných státem.