Následky Bílé hory byly přinejmenším pro „nekatolíky“ (tehdy pro naprostou většinu obyvatel země) katastrofální a jejich „poroba“ trvala nejméně do protestantského patentu v roce 1861 (i když v té době z jistých důvodů už většinu národa netvořili).  Rekatolizace v Čechách, žel, neprobíhala jen přesvědčováním. Misionáři byli ve své misii obětaví, ale ne milosrdní. Kruté tresty za vlastnictví zakázaných knih a nemilosrdné vynucování vyznání víry trvaly celých 160 let až do tzv. Tolerančního patentu.

Děkuji paní dr. Editě Štěříkové za vyjádřený názor na obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Znám ji jako vynikající znalkyní českého protestantského exilu a její knihy a články jsou velice přínosné. Navzdory tomu s její interpretací významu mariánského sloupu nesouhlasím.

Bílá hora na začátku třicetileté války byla neštěstím - nebo snad štěstím českého národa? Pro Habsburky byla štěstím. Ferdinand III. nechal pražský mariánský sloup postavit na samém konci třicetileté války z vděčnosti za své vítězství nad Švédy. V té době byla už v běhu mírová jednání a Švédové ztráceli chuť zasazovat se v nich o Čechy, ale případné vítězství Švédů v Praze bylo poslední nadějí, že přece jen bude vzat ohled na ztracenou českou toleranci.

Zainteresovanou veřejnost v minulých dnech a týdnech zaujala poněkud neobvyklá (i když v českém katolickém prostředí vlastně již obvyklá) a poměrně ostrá polemika nad esejí kněze, teologa a historika prof. Tomáše Petráčka Vábení politických Sirén v katolické církvi: Pokušení navázat se na aktuální režimy může být příliš lákavé.

Na 30. července připadlo kulaté výročí 600 let od první pražské defenestrace z oken Novoměstské radnice (1419). Co jí předcházelo? Bylo by zjednodušující povědět, že vzplály jiskry kostnické hranice. Od té doby, za ty čtyři roky, se toho hodně událo a společnost se diferenciovala.