Děkuji paní dr. Editě Štěříkové za vyjádřený názor na obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Znám ji jako vynikající znalkyní českého protestantského exilu a její knihy a články jsou velice přínosné. Navzdory tomu s její interpretací významu mariánského sloupu nesouhlasím.

Bílá hora na začátku třicetileté války byla neštěstím - nebo snad štěstím českého národa? Pro Habsburky byla štěstím. Ferdinand III. nechal pražský mariánský sloup postavit na samém konci třicetileté války z vděčnosti za své vítězství nad Švédy. V té době byla už v běhu mírová jednání a Švédové ztráceli chuť zasazovat se v nich o Čechy, ale případné vítězství Švédů v Praze bylo poslední nadějí, že přece jen bude vzat ohled na ztracenou českou toleranci.

Zainteresovanou veřejnost v minulých dnech a týdnech zaujala poněkud neobvyklá (i když v českém katolickém prostředí vlastně již obvyklá) a poměrně ostrá polemika nad esejí kněze, teologa a historika prof. Tomáše Petráčka Vábení politických Sirén v katolické církvi: Pokušení navázat se na aktuální režimy může být příliš lákavé.

Na 30. července připadlo kulaté výročí 600 let od první pražské defenestrace z oken Novoměstské radnice (1419). Co jí předcházelo? Bylo by zjednodušující povědět, že vzplály jiskry kostnické hranice. Od té doby, za ty čtyři roky, se toho hodně událo a společnost se diferenciovala.

Zhruba rok po převozu ostatků kardinála Josefa Berana do České republiky a chystaná mezinárodní konference o Josefu Beranovi je příležitostí k připomenutí některých dalších momentů z jeho života. Tentokrát se zaměřím na okolnosti jeho jmenování kardinálem.