Je pravda mrtvá? To je otázka na obálce magazínu Time z 3. dubna, jasná připomínka slavné obálky „Je Bůh mrtev?“ z roku 1968. Ačkoli je lákavé vidět mezi oběma analogii, obavy ze současného „post-pravdivého“ politického klimatu nejsou ontologicky stejného druhu. Jde o otázku faktické pravdy: Co se stalo, anebo nestalo? Co je ověřitelně pravda a co ne – asi jako velikost davu na inauguraci Donalda Trumpa.

V roce 1950 byl podobně jako většina československých biskupů internován. Tím byla znemožněna kooperace mezi ordináři a každý z nich nyní stál sám před dilematem, jak se zachovat. Mořic Pícha se rozhodl s komunistickým režimem spolupracovat a díky tomu mohl až do své smrti řídit diecézi.

Historie může někdy připomínat hustě zalidněné, spíše starobylé velkoměsto, ve kterém se v těsném sevření nekonečných budov řazených do neprostupných soustav bloků, kondomií, ulic a uliček tísní davy téměř nerozlišitelných jedinců. Vše působí dojmem chaosu, spletitosti a nezbadatelné komplexity. Síť je příliš hustá na to, aby se v ní někdo spolehlivě zorientoval.

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.

„Šanghaj zachránila naše životy,“ vzpomíná Judy Kolbová na své mládí židovské uprchlice z Evropy v tomto čínském přístavu 70 let po konci druhé světové války. Stejně jako ji a její rodinu, přijalo toto kosmopolitní východočínské město ve 30. a 40. letech 20. století více než 20 000 Židů, kteří prchali před postupujícím antisemitismem na starém kontinentu. Do největšího přístavu Číny se chtěla tehdy před nacisty vystěhovat i rodina českého spisovatele Arnošta Lustiga, což se ovšem nepodařilo.