Před 100 lety nebyla malá ves Fátima ve středním Portugalsku ničím zvláštní. Vše se ale změnilo 13. května 1917, kdy zde tři chudí pasáčci podle katolické církve poprvé spatřili postavu Panny Marie, která jim posléze vyjevila tři tajemství. Fátima se od té doby stala světově proslulým poutním místem a prosperujícím centrem křesťanské turistiky.

Je pravda mrtvá? To je otázka na obálce magazínu Time z 3. dubna, jasná připomínka slavné obálky „Je Bůh mrtev?“ z roku 1968. Ačkoli je lákavé vidět mezi oběma analogii, obavy ze současného „post-pravdivého“ politického klimatu nejsou ontologicky stejného druhu. Jde o otázku faktické pravdy: Co se stalo, anebo nestalo? Co je ověřitelně pravda a co ne – asi jako velikost davu na inauguraci Donalda Trumpa.

V roce 1950 byl podobně jako většina československých biskupů internován. Tím byla znemožněna kooperace mezi ordináři a každý z nich nyní stál sám před dilematem, jak se zachovat. Mořic Pícha se rozhodl s komunistickým režimem spolupracovat a díky tomu mohl až do své smrti řídit diecézi.

Historie může někdy připomínat hustě zalidněné, spíše starobylé velkoměsto, ve kterém se v těsném sevření nekonečných budov řazených do neprostupných soustav bloků, kondomií, ulic a uliček tísní davy téměř nerozlišitelných jedinců. Vše působí dojmem chaosu, spletitosti a nezbadatelné komplexity. Síť je příliš hustá na to, aby se v ní někdo spolehlivě zorientoval.

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.