Karmelitánské nakladatelství vydalo již v roce 2015 v edici „Osudy“ vlastní životopis bývalého ruského komsomolce a námořníka Sergeje Dakova. Tato útlá knížka je zpovědí mladého muže, který vyrůstal od čtyř let v dětském domově a kterému se díky okolnostem otevřela cesta k závratné kariéře v tehdejším Sovětském svazu.

„Já, Olga Hepnarová“ - to zní skoro jako „Já jsem, který jsem“. Portrét vražedkyně, poslední popravené ženy na území tehdejšího Československa, má spirituální a existenciální rozměr. V žádném případě nejde o obhajobu masové vražedkyně, tím méně pak o portrét „zrůdy“ a „bestie“. Svým pojetím mi tak trochu připomíná výukový film z lékařské fakulty „Svět schizofrenika“: nijak nesoudí, nekomentuje, jen ukazuje, jak někdo, kdo se dostal kamsi jinam, vnímá své okolí a i nitro. Jeho realita je jiná, odlišná, a on na ni reaguje způsobem pro nás nepochopitelným, ovšem pro něho jediným možným.

Kdyby maturant měl zodpovědět otázku, k jakému žánru by zařadil film Zločin v Polné, pravděpodobně by zaváhal. Mohl by tipovat: thriller, horor, detektivka s otevřeným koncem. Já mám po zhlédnutí obou dílů jasno: je to dokument, přes svůj historický rámec nanejvýš aktuální.

Marťan působí jako „obyčejný“ film. Je tak obyčejný, až je pozoruhodný. Pokusím se vysvětlit, jak to vlastně myslím. Marťan by mohl být akčním filmem. A skutečně akční je, ale člověk by skoro řekl, že tak nějak cudně. Ve filmu chybí jakékoli moralizování. A to přesto, že líčí celou řadu důležitých rozhodnutí, která mají morální dosah.

Mohlo by se zdát, že už není možné sdělit něco nového. Faktograficky možná opravdu ne. Avšak literární debut Romany Křenkové Peřiny a chléb zřetelně vybočuje z řady obvyklých svědectví, a to nejen stupněm své autenticity, ale i existenciálním rozměrem. Autorka vládne jazykem a vypravěčským uměním, čímž své čtenáře přímo vtahuje proti proudu času do období zvaného normalizace a vede ho k zamyšlení, které tuto epochu přesahuje.