Ujgurka Gülbahar Haitiwaji původně zamýšlela zveřejnit svůj příběh pod pseudonymem. Váhala, protože si uvědomovala přesvědčivost autentického svědectví s odkrytou identitou, na druhé straně po všem, co prožila, se obávala msty ze strany čínských úřadů. Gülbahar patří velký dík a obdiv za odvahu, se kterou odhalila praktiky v táborech.

Dunu předcházela pověst jednoho z nejočekávanějších filmů letošního roku. Je natočený podle stejnojmenného románu Franka Herberta. Rozsáhlý mnohovrstevný příběh odehrávající se v galaktických sférách technologicky vyspělé civilizace říznuté feudálním způsobem vládnutí doprovázela pověst nezfilmovatelného díla.

Film Klér je bezesporu kontroverzní, ovšem v tom smyslu, že nikoho nenechá lhostejným. Nejde o proticírkevní pamflet. Režisér Wojciech Smarzowski se sice deklaruje jako ateista, ovšem přesnější označení by bylo „sekulární humanista“: na rozdíl od představitelů „nového ateismu“ není militantní. A právě proto postavy jeho hrdinů ani nemohou být vysloveně černé nebo bílé.

I horor může přinášet radostnou zvěst. Ačkoliv podobně jako někteří další komentátoři nepovažuji za horor ani snímek Tiché místo, ani jeho pokračování se stejným názvem doplněným o římskou dvojku. Hlavní poselství obou filmů totiž cílí především na rodinnou soudržnost a na přitažlivost tří základních ctností: víry, naděje a lásky.

Děj filmu se odehrává v současnosti na Sardinii. Ale mohli bychom také říci, že by se mohl odehrávat kdekoli v „postcovidové době“, všude tam, kde se z lidí stávají zamaskované přízraky a kde jakákoli snaha vybřednout z nezvratnosti osudu je předem odsouzena k nezdaru. Kulisou příběhu obyčejných bezbranných lidí, kteří marně zápasí o záblesk naděje, je vyprahlá pustina, která odkazuje někam k Antonioniho existenciálním scenériím industriální Apokalypsy.