Film Klér je bezesporu kontroverzní, ovšem v tom smyslu, že nikoho nenechá lhostejným. Nejde o proticírkevní pamflet. Režisér Wojciech Smarzowski se sice deklaruje jako ateista, ovšem přesnější označení by bylo „sekulární humanista“: na rozdíl od představitelů „nového ateismu“ není militantní. A právě proto postavy jeho hrdinů ani nemohou být vysloveně černé nebo bílé.

I horor může přinášet radostnou zvěst. Ačkoliv podobně jako někteří další komentátoři nepovažuji za horor ani snímek Tiché místo, ani jeho pokračování se stejným názvem doplněným o římskou dvojku. Hlavní poselství obou filmů totiž cílí především na rodinnou soudržnost a na přitažlivost tří základních ctností: víry, naděje a lásky.

Děj filmu se odehrává v současnosti na Sardinii. Ale mohli bychom také říci, že by se mohl odehrávat kdekoli v „postcovidové době“, všude tam, kde se z lidí stávají zamaskované přízraky a kde jakákoli snaha vybřednout z nezvratnosti osudu je předem odsouzena k nezdaru. Kulisou příběhu obyčejných bezbranných lidí, kteří marně zápasí o záblesk naděje, je vyprahlá pustina, která odkazuje někam k Antonioniho existenciálním scenériím industriální Apokalypsy.

Spisovateli, výtvarníku a publicistovi Václavu Vokolkovi zakrátko vyjde kniha Malé Pašije. Při té příležitosti jsme se jej zeptali na skutečnosti, které by mohly zajímat čtenáře křesťanské orientace napříč denominacemi. Vokolkův vhled do událostí Kristova Kříže a Zmrtvýchvstání je literárně i teologicky hluboký a cenný.

Knihu Dani Horákové O Pavlovi pokládám osobně za knihu roku, a není to jen proto, že kniha je sama o sobě zvláštní, stejně jako byl zvláštní uplynulý rok. Tím hlavním důvodem je to, že je to kniha, nad kterou se dá dlouze přemýšlet a skrze ni je možné reflektovat také mnohé jiné souvislosti, děje a stavy, které jinak zpravidla přísluší duchovním vědám.