S Petrem Jaškem o jeho věznění v Súdánu, situace tam byla nelehká. "Nejhorší pro mě ale nebylo fyzické mučení nebo šikana, ale psychický nátlak a psychické strádání," říká Petr Jašek, a dodává: "Prošel jsem si různými obdobími, kdy se člověk modlí, aby byl propuštěn a navrácen k rodině. Ale postupně jsem se naučil i to, co znamená očekávat na Boha."

Při své práci se setkává s lidmi různých světonázorů, vyznání a osudů a jako málokdo jiný je tvůrcem veřejné rozpravy nejen nad historickými tématy. Kniha, slovo, jazyk a řeč jsou, řečeno spolu s biblí, jeho každodenním chlebem vezdejším. Položili jsme mu několik otázek, jejichž odpovědi jistě zaujmou nejen čtenáře křesťanské duchovní orientace.

Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítnul používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu.

Kolem Miloslava Vlka, kardinála a emeritního pražského arcibiskupa bylo vždycky plno lidí, kteří ho pokládali za sobě blízkého. Mnozí z nich jistě budou rovněž svědčit o tom, jak se „Míla“ zapsal do jejich paměti a srdcí. Proto si rozhodně nečiním nárok, že těch několik následujících zastavení na naší společné cestě, která trvala přes 32 let, je nějakou jeho reprezentativní charakteristikou. Je to mnohem spíš poděkování  muži, kterému jsem vždy byl rád k službám.

Mám půvabnou osobní vzpomínku. Vláčel jsem po ulici za ruku v dešti dvě děti, zazvonil mi mobil a v něm se ozvalo důrazné: „Tady kardinál Vlk.“ - Když jsem se teď zpětně díval na stránky kardinal.cz, poslední věta z jeho textu 2. 1. 2017 zní: „Rekonvalescence ještě trochu potrvá.“ Tak to se teď v obrazném slova smyslu týká nás, co jsme tu zatím zůstali.