O filosofii, víře a křesťanství, o socialismu, o Karlu Jaspersovi, o současné podobě kapitalismu, o Janu Patočkovi, o úloze člověka ve světě, o Emanuelu Rádlovi, o hudbě a umění, o elitách, o Sørenu Kierkegaardovi, o jazyku, řeči a knihách, o věrnosti vlastním tématům a ideálům, o Václavu Havlovi či úvaze o výchově dětí s profesorem Ladislavem Hejdánkem, který se 10. května dožívá devadesáti let.

V únoru měl v českých kinech premiéru film Mlčení o krutém pronásledování křesťanských misií v Japonsku. V den jarního slunovratu, v době, kdy v Japonsku rozkvétají třešňové sady, jsme rozmlouvali s významným českým jezuitou, emeritním děkanem Katolické teologické fakulty UK,  profesorem Ludvíkem Armbrusterem (1928), filozofem, teologem, pedagogem a knězem, nositelem státního vyznamenání – medaile Za Zásluhy I. stupně, který je proslulý zejména tím, že jako misionář prožil v japonském Tokiu téměř půl století. Setkání s panem profesorem je vzácná příležitost pro rozhovor o dnešním Japonsku.

S Petrem Jaškem o jeho věznění v Súdánu, situace tam byla nelehká. "Nejhorší pro mě ale nebylo fyzické mučení nebo šikana, ale psychický nátlak a psychické strádání," říká Petr Jašek, a dodává: "Prošel jsem si různými obdobími, kdy se člověk modlí, aby byl propuštěn a navrácen k rodině. Ale postupně jsem se naučil i to, co znamená očekávat na Boha."

Při své práci se setkává s lidmi různých světonázorů, vyznání a osudů a jako málokdo jiný je tvůrcem veřejné rozpravy nejen nad historickými tématy. Kniha, slovo, jazyk a řeč jsou, řečeno spolu s biblí, jeho každodenním chlebem vezdejším. Položili jsme mu několik otázek, jejichž odpovědi jistě zaujmou nejen čtenáře křesťanské duchovní orientace.

Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítnul používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu.