Není jich moc, ale poznal jsem v životě několik lidí, které jsem nějak instinktivně vnímal jako krásné bez ohledu na jejich akademické tituly a pověst, která je provázela. Katolický kněz Antonín Hýža, biblista Milan Balabán, literární historik Jaroslav Med, filozof Karel Vrána, teolog Karel Skalický či filoszof Jan Sokol (1936‒2021).

Nejen světem teologie či religionistiky včera silně zazněla zpráva, že katolický kněz, vědec a světově uznávaná osobnost Hans Küng po dlouhém a završeném životě a díle ve věku 93 let zesnul.

V pátek 26. března zemřel ve věku sta let nejstarší člen českého Tovaryšstva Ježíšova, František Pevný. Psát určité ohlédnutí za jeho životem je náročné. Vidíme v něm proměnu společnosti, dva totalitní režimy, ale především postupné formování člověka, který dokáže láskou a pevností měnit dějiny svého světa.

Svatořečení a blahořečení nemá vždycky ideální průběh. Kolem svatého papeže Jana Pavla II. se zvedla kritika, protože jmenoval Theodore McCarricka arcibiskupem ve Washingtonu a později kardinálem, ačkoliv už tehdy v  souvislosti s  ním kolovaly pověsti o jeho nevhodném sexuálním chování.  Zvláštním případem je kardinál Alojzije Stepinac (1898–1960). Proces jeho svatořečení se pozastavil. Mnichovská historička Marie-Janine Calic v  rozhovoru vysvětluje, proč je tento církevní představitel tak kontroverzní.

Letmo jsem pohlédl na číslo v mobilu: Jan Sokol. Prostoupila mě zvláštní, lehká úzkost. Mohl bych ještě zavolat? Čí hlas se ozve na druhé straně? Ano, vím, že kdo z tohoto světa odejde, může být pro nás více přítomný než kdykoli předtím, neboť se rozplyne časoprostorová bariéra, bytí se vymaní z moci fyzikálních zákonů.