Srpen je v římskokatolické duchovní tradici bohatý na mariánské svátky. Vedle osobního rozměru jejich připomínky a slavení je pro mě důležitý i církevní, lépe řečeno společenský rozměr prožívání, který je asi nejkrásnější a nejintenzivnější v zemích jižní Evropy a Latinské Ameriky.

120 let je dlouhá doba. V případě Josefa Toufara nám připadá kratší, protože to, s čím si jej nejvíce spojujeme, je nám o téměř 50 let blíže, a protože obnovený zájem o něj je ještě mladší a i eticky se kryje s počátky naší novodobé svobody, ohledáváním její podoby a vyrovnáním se s neblahou minulostí.

Ten, kdo se již setkal s literárním dílem a životními příběhy spisovatele a překladatele Jiřího Langera a básníka Jiřího Ortena, ví, že část jejich uměleckého odkazu obsahuje vrstvy, které mají svůj cenný náboženský obsah. A není toho obsahu málo a není v něm nic, co by plulo po povrchu velké náboženské poezie, teologie a prózy.

K napsání tohoto příspěvku mne přivedl trefný článek Michaela Martinka, kde autor mj. glosuje, že „lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zakotvení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata“.

Před několika dny spatřil světlo světa český překlad knihy amerického teologa a filozofa Jay Byrd McDaniela „O Bohu a pelikánech“ s podtitulem „Teologie úcty k životu.“ Jedná se o významný počin.