Vstupujeme do předvelikonoční doby pokání, čtyřicetidenní cesty k liturgické účasti na velikonočním dramatu utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Naše současné dějiny, které se dějí před našima očima v těchto dnech, nás vtahují do dramatu ukřižování nám blízkého národa, utrpení ohromného množství mužů a žen, starců i dětí, kteří zločinnou agresí vražedného režimu přicházejí o životy a zdraví, o své nejbližší i o své domovy.

Řada společenství utvořila „synodní kroužky“. Společné diskuse, provázené modlitbou, nesmějí skončit vyplněním dotazníků – už proto, že zaslané otázky a témata se většinou míjejí s životem a problémy křesťanů v našich zemích. Synodální cesta je dlouhodobý úkol, který postupně vyústí buď v příští reformní koncil, nebo v sérii plenárních synod. Jedna oblast, která aktuálně vyžaduje reformu, je praxe pokání. 

Synodální proces v církvi se na první pohled může jevit jako činnost s jasným a ohraničeným průběhem a formulovanými výstupy. Avšak při bližším zamyšlení je zřejmé, že jde o přístup ke spiritualitě a křesťanství jako takovému. 

Co mají společného židovský anarchistický a skoro (ale ne úplně) ateistický básník František Gellner a ultrakatolický francouzský král Ludvík XV.? 

Není patrně nutné připomínat, jak dalekosáhle rozvoj digitálních technologií z přelomu 20. a 21. století proměnil prakticky všechny oblasti společenského a individuálního života.