Odpovědět na otázku v nadpisu či její modifikovanou verzi „Obětovat za někoho mši (svatou)?“ ano, či ne není jednoduché. Tak jako se příslušná praxe vyvíjela ve více vrstvách, i odpověď má více vrstev.

Ptám se v poslední době stále častěji sám sebe, jak je možné, že jedna a ta samá věc vyvolává u různých lidí zcela odlišné reakce a závěry. Jak to, že lidé, jejichž základní světonázorové zázemí je v zásadě totožné, a které navíc spojuje pravděpodobně také upřímně a niterně prožívané přihlášení se ke křesťanské víře, mohou některé ne nepodstatné věci vnímat nikoli různorodě, ale skoro až protikladně.

Ve čtenáři životopisu svatého Ignáce z Loyoly na jednom místě poněkud zatrne. Je to hned na začátku, krátce po tom, co se Ignác po svém zranění u Pamplony obrátil a místo rytířských románů nalezl zalíbení v životopisech světců. Už se zasvětil nebeské Panně, „slíbí Bohu ustavičnou čistotu“, „každou noc bičuje své hříšné tělo“ a tak dále, aby se podobal světcům. „Vnitřního jejich života ještě plně nechápe,“ konstatuje F. S. Horák v jeho životopise.

V době velikonoční nám liturgie připomenula kromě jiného Ježíšovo kázání o dobrém pastýři, který pečuje o své stádo a obětavě je chrání – na rozdíl od nezodpovědného nájemce, kterému na ovcích nezáleží a v čase nebezpečí utíká.

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit.