Trvalo mi dlouho, než jsem si jako křesťan a teolog uvědomil, jak obtížné je odpovědět sobě i druhým na to, co to je křesťanství, co to znamená věřit, co obnáší následovat Krista. Vzpomínám na všechny moje blízké, kteří mě předešli do Božího království.

Než bude nová encyklika papeže Františka Fratelli tutti (Všichni jsme bratři) s podtitulem O bratrství a sociálním přátelství (Sulla fraternità e l’amicizia sociale) přeložena do češtiny, nabízím čtenáři průřez tématy, která mě v této pozoruhodné práci upoutala a nad nimiž přemýšlím.

Podobně jako mnozí další, také já přemýšlím o životě církve v současné době a nyní v době pandemie. Se zájmem jsem si přečetl podnětný článek Tomáše Petráčka „Církev v karanténě: konec iluzí“ a potom na něj určitým způsobem navazující článek Martina Šály „Konec iluzí? Ovšem. Ale co podniknout?“. Domnívám se, že tyto články ukazují správným směrem. Pandemie urychlila jisté prozření, že není možné resuscitovat staré formy. 

Nedivím se, že si nejniternější vztah k Boží Matce Panně Marii najdou lidé probodení bolestí, nespravedlností a utrpením. Nedivím se, že se k židovské dívce Marii upínají lidé tělesně a duševně zbědovaní. Nedivím se, že Královnu nebes a Prostřednici milostí vzývají všichni ti, kteří pro svůj život potřebují něhu a odvahu ženskosti.

Mám to štěstí, že jsem dlouhá léta slýchal svědectví dnešních osmdesátníků a devadesátníků o církvi, která byla v nejtěžších chvílích této země i za cenu sebeoběti ochotna pomáhat nejpotřebnějším. Vzory mi nechybí.