K čemu vede současná pastorace? Je vedena snahou získat jednoho nového věřícího (srov. Mt 23, 15) a zaháčkovat ho do subkultury angažovaných křesťanů, nebo spíše pomáhat lidem na cestě spojení s Kristem a na cestě následování Krista, které by bylo natolik existenciálně hluboké, že by vytrvalo přes všechny obtíže a změny, které lidský život přináší?

Často se vracím k onomu stručnému příběhu o uzdravení skrze víru, protože ho považuji za jakési „evangelium v kostce“. Je to příběh, který leckterý čtenář evangelií snadno přehlédne, neboť je evangelistou vkomponován do rámce vyprávění o „velkém zázraku“, vzkříšení dcery Jairovy. Jde o vyprávění o ženě, která dvanáct let trpěla krvotokem, mnoho zkusila u mnoha lékařů, vynaložila na léčení celý svůj majetek, ale nic jí to nepomohlo.

Roku 1994 přednesl Jan Pavel II. v apoštolském listu Ordinatio sacerdotalis s nejvyšší autoritou své rozhodnutí, že církev nemá pravomoc světit ženy na kněze. List vyžaduje, aby všichni věřící závazně přijali tento postoj. Roma locuta – causa finita? Myslím, že v tomto případě ne.

V řadě svých textů, přednášek a vystoupení jsem volal a dosud volám po katechezi dospělých. Podíváme-li se na ostatní velká náboženství, vidíme, jak důležitou roli v nich hraje praktická škola duchovního života. I křesťanství má své velké dějiny duchovního vzdělávání, a to v obou tradicích, východní i západní.

Petr Canisius byl Nizozemec. Narodil se před pěti sty lety 8. května 1521 v Nijmegen a zemřel v roce 1597 ve švýcarském Fribourgu. Od roku 1925 je tento respektovaný protireformátor, který nikdy nemluvil o kacířích a bludných naukách, na seznamu svatých katolické církve. V den, kdy se narodil, byla nad Martinem Lutherem ve Wormsu právě vyhlášená říšská klatba.