Rok se s rokem sešel a opět se blíží Vánoce. Již tuto neděli zapalujeme na svých adventních věncích první svíčku. Symbolicky tak začíná odpočet do narození – tedy příchodu, adventu – Ježíše Krista na tento svět. Přicházejí Vánoce, slavnost Narození Páně. My křesťané máme jádro těchto svátků právě tady, v narození našeho Spasitele a Pána, a na pohanské tradice po právu koukáme trošku přes prsty.

Už víme, že letošní adventní období bude docela jiné. Ochuzené o tradiční atmosféru vánočních trhů, bohoslužeb v podobě, jakou známe, milých setkávání u svařáčku v útulné hospůdce. Nicméně Advent bude. Jeho bránu otevře spolu s apoštolem Ondřejem svatá Kateřina. 

Některé náboženské a teologicky orientované knihy mívají tu potíž, že vám už u jména autora, nejpozději však u prvního odstavce, dojde, že přečíst tuhle knihu nebude žádná legrace. K tisícům historicky podmíněných argumentací, které pracují s jasně vymezeným pojmovým polem a jazykem, který už nelze nazvat ani „starobylý“, přidají další.

Trvalo mi dlouho, než jsem si jako křesťan a teolog uvědomil, jak obtížné je odpovědět sobě i druhým na to, co to je křesťanství, co to znamená věřit, co obnáší následovat Krista. Vzpomínám na všechny moje blízké, kteří mě předešli do Božího království.

Než bude nová encyklika papeže Františka Fratelli tutti (Všichni jsme bratři) s podtitulem O bratrství a sociálním přátelství (Sulla fraternità e l’amicizia sociale) přeložena do češtiny, nabízím čtenáři průřez tématy, která mě v této pozoruhodné práci upoutala a nad nimiž přemýšlím.