Podobně jako mnozí další, také já přemýšlím o životě církve v současné době a nyní v době pandemie. Se zájmem jsem si přečetl podnětný článek Tomáše Petráčka „Církev v karanténě: konec iluzí“ a potom na něj určitým způsobem navazující článek Martina Šály „Konec iluzí? Ovšem. Ale co podniknout?“. Domnívám se, že tyto články ukazují správným směrem. Pandemie urychlila jisté prozření, že není možné resuscitovat staré formy. 

Nedivím se, že si nejniternější vztah k Boží Matce Panně Marii najdou lidé probodení bolestí, nespravedlností a utrpením. Nedivím se, že se k židovské dívce Marii upínají lidé tělesně a duševně zbědovaní. Nedivím se, že Královnu nebes a Prostřednici milostí vzývají všichni ti, kteří pro svůj život potřebují něhu a odvahu ženskosti.

Mám to štěstí, že jsem dlouhá léta slýchal svědectví dnešních osmdesátníků a devadesátníků o církvi, která byla v nejtěžších chvílích této země i za cenu sebeoběti ochotna pomáhat nejpotřebnějším. Vzory mi nechybí.

Skoro všichni vládcové světa říkají, že jsou pro obyčejné lidi a proti elitám. „Obyčejný člověk“ versus „elity“. Dvojí pojem, dvojí lež.

Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.