Individuální zpověď je „rodinné stříbro“ katolické církve. Když se řekne „praktikující katolík“, myslí se tím ten, kdo pravidelně nejen přijímá při mši, ale chodí i ke zpovědi. Dostatek času věnovaného rozjímavému zpytování svědomí před zpovědí usnadňuje ponor do vlastního nitra před Boží tváří. My evangelíci se zpovídáme společně ve shromáždění. Vyhovět přání po zpovědi patří ale také k pracovní náplni evangelického duchovního.

Lidské přestupky se mohou vyznačovat morální nejednoznačností, být matoucí, zvláštní a mnohovýznamové. Představme si skupinu lidí ve stavu nejvyšší nouze a poté mimořádného jednotlivce, který je připraven ji zachránit, ovšem za cenu překročení mezí, za něž se moudrý člověk nevydá…

Na banální otázku, zda byl Ježíš skutečně nejen Bohem, ale i člověkem, dostaneme pravděpodobně v křesťanském prostředí téměř jednomyslnou odpověď, že jistě ano. V eseji se pokusíme ukázat, že toto samozřejmé dogmatické předporozumění je sice správné, ale ve skutečnosti s sebou v katolickém prostředí nese mnohé obtíže. 

Druhý vatikánský koncil oživil některá potlačená a zapomenutá charismata. K těm patří panenské zasvěcení, které se udílelo jen v klášteře. Od roku 1970 mohou toto zasvěcení přijmout i ženy žijící ve světě. Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu, jsou v katolické církvi slaveny i jako den díkůvzdání za povolání k zasvěcenému životu, proto si můžeme připomenout, jaká je historie panenského stavu v cirkvi.

V síle sociálních sítí je nová kniha františkánského řeholníka a kněze Richarda Rohra Univerzální Kristus doporučována ani ne tak jako kniha roku, jako spíš kniha desetiletí či staletí.