Tři texty na odlišná témata, s nimiž jsem se v minulých dnech setkal na internetu, měly něco společného: objevil se v nich výraz teologie osvobození. Ani v jednom textu nebyla teologie osvobození hlavním tématem, a tedy tím, čemu by se čtenáři následně v diskusích věnovali. Přesto by mi připadalo škoda nevyužít možnosti zastavit se na chvíli u různých způsobů, jakými autoři textů s tímto u nás zatíženým pojmem pracovali.

Kterak se to stalo, že na Nový rok připadá svátek Obřezání Páně? Stalo se to díky podivuhodným dějinám křesťanského a občanského kalendáře. Narození Páně bylo starokřesťanskými učenci stanoveno na 25. prosince. Jakmile ale máte stanoveno toto datum, snadno stanovíte další, a to už zcela biblicky. Lukášovo evangelium praví: „Osmého dne, když přišel čas obřízky, mu dali jméno Ježíš, jak ho anděl pojmenoval před jeho početím.“

O Vánocích dochází ke srovnání mocností. Třídí se elity. Bezmocný a chorobný Herodes, kterému na každém prstu visí jedna legie bojovníků. A proti němu Všemohoucí mimino zabalené do plének, pomačkané od porodu, plačící po šoku zrození a pak spokojeně přisáté u maminčina prsu. Dochází tu ke srovnání mocností a sil.

Co je to církev, čím byla, čím není, čím nemůže být a čím by mohla být, ale není, ať z důvodu lidského nepochopení a nedostatečnosti, nebo z příčin, které doposud – v běhu historického a duchovního vývoje – neznáme a nerozumíme jim. Nakolik je církev obrazem lidských mocenských snah a manipulací a v pozitivním smyslu také snů, nadějí a očekávání? Co by řekl Ježíš o církvi naší doby? Poznal by ji vůbec? A chtěl by v ní žít některý z apoštolů?

Celá eschatologie je obsažena ve staré písni: Krista čtvero příští Písmo svaté jistí. První bude v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v zmrtvýchvstání. Před více než 2000 lety Ježíš, Mesiáš, vstoupil do lidských dějin. Na jejich konci přijde jako Král.