Smrt je v posledních letech v našem světě přítomná bez krásy a poezie. Peklo i očistec se z posmrtných dálek přiblížily, vstoupily do našeho světa v podobě pandemií a válek. Úlohou křesťanů dnes není prodávat odpustky, ale vnášet do pekel našeho světa kus nebe – to znamená lásky, říká v dušičkovém kázání Tomáš Halík.

Ježíšův vykupitelský příběh je charakteristický jednou klíčovou skutečností: Ježíš se nikdy anebo skoro nikdy nedívá do minulosti. Není fascinován tím, co bylo, ale tím, co se děje a co už přichází.

Jan Konzal je zřejmě známý především jako biskup „skryté církve“, pod jehož jurisdikci spadala i dnes již neexistující Pražská obce ES. Ti, kteří se s ním měli možnost setkat, si ho také pamatují jako citlivého duchovního doprovázejícího, disponujícího až prorockým vhledem do situací těch, kteří se k němu chodívali poradit.

V Krakově se v těchto dnech sešlo přes tisíc delegátů Valného shromáždění Světového luterského svazu. Hlavní projev přednesl Tomáš Halík. Projev vyšel jako úvodní článek v angličtině v časopise The Tablet. Přinášíme jeho plné české znění. Halík luteránům připomněl synodální proces zahájený papežem Františkem, který má podle něj mnohem širší a hlubší význam než reforma katolické vnitřní kultury a struktur.

Milí farníci, „příslušnost k církvi s vnitřní distancí se nedědí“. Tímto výrokem zaujal jasné stanovisko Dominik Meiering, farář v centru Kolína nad Rýnem. A každý, kdo nad tímto prohlášením zapřemýšlí, je v pokušení souhlasit: Takzvaná kriticko-loajální nebo (levicově) liberální příslušnost k církvi, pokud přetrvává dlouho, nabývá tíživé, často až kyselé příchutě.