Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

V rozhovoru pro speciální číslo Revue Théologique des Bernardins (listopad 2016) věnované současné české teologii se nás, fr. Filipa a mě, naše tazatelka ptala, jakým způsobem a především jakou teologii děláme.

V těch dnech vyšlo nařízení od ministra financí, aby v celé zemi proběhla registrace daňových poplatníků. (A protože úředníci nezvládli propojit rejstříky a matriky, každý se musel registrovat v místě svého narození; jinde to prostě nešlo.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý na svůj úřad.

Zahrádecký a číhošťský kněz Josef Toufar byl za života poctivým a nadšeným knězem, který uměl nejen kázat při mši, ale vedl lidi k starosti o druhé, k životu ve společenství, k toleranci k různosti. Dokázal do kostela přitáhnout i komunisty, při tancovačkách učil farníky tancovat českou besedu, podporoval hradecké bohoslovce.

Nejenom listy apoštola Pavla, ale i evangelia jsou v jistém smyslu žánrem poutnické literatury. Zatímco Pavel urazil na svých misiích tisíce a tisíce kilometrů, evangelisté se jako poutníci motali ve zvláštním, posvátném Božím kruhu, jehož trajektorie je stejně zajímavá jako popis duchovního výstupu na horu, cesta do Říma či přežité ztroskotání.