V rozhovoru pro speciální číslo Revue Théologique des Bernardins (listopad 2016) věnované současné české teologii se nás, fr. Filipa a mě, naše tazatelka ptala, jakým způsobem a především jakou teologii děláme.

V těch dnech vyšlo nařízení od ministra financí, aby v celé zemi proběhla registrace daňových poplatníků. (A protože úředníci nezvládli propojit rejstříky a matriky, každý se musel registrovat v místě svého narození; jinde to prostě nešlo.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý na svůj úřad.

Zahrádecký a číhošťský kněz Josef Toufar byl za života poctivým a nadšeným knězem, který uměl nejen kázat při mši, ale vedl lidi k starosti o druhé, k životu ve společenství, k toleranci k různosti. Dokázal do kostela přitáhnout i komunisty, při tancovačkách učil farníky tancovat českou besedu, podporoval hradecké bohoslovce.

Nejenom listy apoštola Pavla, ale i evangelia jsou v jistém smyslu žánrem poutnické literatury. Zatímco Pavel urazil na svých misiích tisíce a tisíce kilometrů, evangelisté se jako poutníci motali ve zvláštním, posvátném Božím kruhu, jehož trajektorie je stejně zajímavá jako popis duchovního výstupu na horu, cesta do Říma či přežité ztroskotání.

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné.