V několika svých promluvách a textech se papež František věnoval palčivé problematice kněžských kázání, resp. homilií. Situace je i navzdory církevnímu učení o smyslu a hodnotě liturgické homilie natolik vážná, že si papež mnohokrát nebral servítky a důrazně žádal, ať dojde v univerzální církvi k renesanci homilie, určené pro člověka 21. století.

Která je nejhloupější otázka? Možná právě tato. Rozhodně však jedna z nejhloupějších zní: „Jste věřící“? 

Mohlo by se zdát, že příběh proroka Jonáše je v mnoha ohledech jasný a přímočarý a nelze k němu už říct cokoliv nového. Má hlavního hrdinu, zápletku, drama a vyvrcholení. Ostatně této zdánlivé jednoduchosti někdy odpovídají i některé exegeze, v nichž všechno vypadá jako dokonale a logicky odehraná šachová partie.

Na jednu stranu se pomlka od poslední salvátorské umělecké intervence – tři roky – zdá malá. Na druhou stranu je docela velká, ba podstatná. A o tom bych vám rád řekl pár slov.

Když se před deseti (v roce 1998) na pracovních stolech teologů i filosofů objevila encyklika Fides et Ratio, řada tvrzení překvapila svou novostí a představovala radikální posun oproti encyklice Aeterni Patris (1879) v pořadí poslední stejného druhu. Položím tedy otázku : Jak je tomu dnes s přijetím takové originality? Můžeme a máme se ve vztahu k moderní kultuře spokojit s blahosklonností nebo jsou i křesťané povoláni k určité performanc?