V debatách na sociálních sítích jsem zaregistrovala chybějící povědomí o mučednicích, řeholních sestrách i laičkách, které byly před smrtí znásilněny a později byly blahořečené, případně, u kterých proces blahořečení probíhá či se připravuje. Vybrala jsem proto několik příběhů, s kterými bych ráda seznámila čtenáře.

Italské vlajky visí z balkonů, odkud večer lidé tleskají v rytmu národních hitů. Tohle je reálný obraz Itálie. V posledních dnech však entuziasmus opadl a atmosféra již není taková hudební jako na začátku. Slyšíme, že virus nás bude trápit měsíce a měsíce. Vakcínu nemáme, a pokud to půjde dobře, můžeme se příští rok obejmout, pokud to půjde zle, tak za dva roky.

V uplynulých čtyřiceti letech se na debatu o potratech v USA vynaložily obrovské sumy peněz pro neziskové a politické organizace. Politickým představitelům poskytlo toto téma snadný způsob, jak mobilizovat voliče: republikánům skrze právo nenarozených dětí na život, demokratům přes právo žen na jejich tělo. Tento způsob vedení debaty má však svou stinnou stránku

Konzervatismus, konzervativní křesťanství, konzervativní teologie. To jsou pojmy, myšlení, životní praxe, které se dostaly do úzkých. Slova obětovaná někdy až příliš lacino. Pohrobci těch, kteří se uprostřed tohoto světa zalekli jít dál. Je konzervatismus ještě znakem toho, že jeho nositelé vidí hlouběji, šířeji, dál?

Na slovenské konzervativní politické pravici jsme v těchto týdnech svědky zajímavých posunů. Dosavadní vůdčí subjekt tohoto proudu, Křesťansko-demokratické hnutí (KDH), prochází od března 2016 zásadními změnami. Tedy od doby, kdy jej potkal v parlamentních volbách stejný ostud jako u nás KDU-ČSL v roce 2010, tj. vypadnutí ze zákonodárného sboru.