Dnes se už málokdo drží představy, že někde ve světě existuje bytost zvaná ďábel. Lidé minulosti obecně měli větší sklony personifikovat si jevy, s nimiž se v životě setkávali. Zlo nevyjímaje. Podívejme se dnes na zoubek právě ďáblovi.

Výkladem biblických textů s ohledem na jejich symbolické poselství lze pochopit mnohé z psychologie lidské přirozenosti.

Zajímavá je spjatost LUCIFERA čili Světlonoše a Boha. Tento ďábel, popřípadě padlý anděl, jak z názvu vyplývá, měl k Bohu blízko. Ovšem jen do doby, než se mu vzepřel. "Non serviam!" - "Nebudu sloužit (tobě, Bože)!" Poznáváme tu moment vzdoru, paličatosti a své-volnosti. Vůle tu není nasměrována k vzájemné službě, ohleduplnosti a soucítění (kteréžto vlastnosti se kryjí s obsahovým významem pojmu láska), nýbrž k nerovnovážnému prosazení svých zájmů bez ohledu na, tedy na úkor bližních. Výsledkem je "diabolita" - rozdělení, narušení mezilidských vztahů.

Zdá se mi z psychologického hlediska příznačné, že páchání těch nejčastějších zel v oblasti mezilidských vztahů není prvotně důsledkem nedostatečného poznání, nýbrž narušené, neukázněné sebe-prosazující vůle. Takto jednajícímu člověku je směrovkou pro jeho vůli jedině "aby bylo po mém!" „Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas!“, zmiňuje Iuvenalis ve svých Satirách postoj člověka, který nejedná s ohledem na důvody (například oprávněné zájmy a potřeby druhé osoby), nýbrž výlučně na prosazení své vůle. Držitel světla – držitel rozumu a logiky srdce - se tak samoúčelnou vzdorovitostí propadá do tmy bez-božného voluntarismu. Pod svícnem často bývá ta největší tma…