Měla jsem vůči mnohým svým vrstevníkům pár výhod. Především tady působila milost svátosti křtu, i když rodiče ho chápali spíš jako něco mezi sílou zvyku a naschválem vůči režimu. Nebyla jsem vychovaná ve víře církve, ale u nás doma fungovalo kulturní povědomí a naše hodnoty byly v podstatě křesťanské. K víře jsem došla sama, metodou pokus-omyl. Totalitní režim jsem se snažila co možná nebrat na vědomí, ale o StB jsem jakési ponětí měla, už v předškolním věku mi bylo známo, že někdo může být zavřený, ačkoliv nic neprovedl. A bylo mi jasné, že mimo domácí zdi se o některých věcech nemluví. Nechtěla jsem na to myslet, bylo přece tolik zajímavějších věcí! Ale přeběhl mě mráz, když začátkem 70. let mi pobledlá maminka naléhavě opakovala, že na StB se musí lhát, lhát a zase lhát. Někdy se mi zdálo, že táta s mámou slyší snad i trávu růst a tehdy jsem svým kamarádkám záviděla mladé rodiče. Nicméně jsem se musela zamyslet, když tatínek zdůrazňoval, že měl to "potěšení" poznat gestapo i StB - a pokaždé dodal, že to druhé bylo horší...

Pak přišlo moje tragikomické extempore u varhan, to byla totiž jediná možnost, jak přijít na mši. Varhaník se bál, lidé po mně tak nějak divně koukali, nikdo se se mnou nebavil, až na jednu výjimku - tou byl pan farář. Ve své naivitě jsem si myslela, že varhany nemohou být tak odlišné od klavíru a moje hra podle toho vypadala. Jakási paní se na mě osopila, abych šla provokovat někam jinam; "vostouzí mši svatou a je na nás nasazená", vykřikovala před kostelem a štítivě si uplivla. Byla jsem poněkud smutná hrdinka, ve dvojím ohni - rodiče dostali anonymní upozornění o mých nevhodných zájmech a při tom jsem sama byla v podezření, že jsem nástrojem nečisté moci, jejíž všudypřítomnost jsem poznala až později, koncem 70. let, už na lékařské fakultě. 

 S věřícími kolegyněmi jsem se nesblížila, byly spíš zaražené, když jsem se s nimi náhodou setkala v kostele u sv. Markéty. U sv. Ignáce si mě vyhlídl jakýsi nejspíš schizofrenik, u Panny Marie Sněžné zase pro změnu na mě vybafnul exhibicionista...Zoufale mi chybělo společenství, cítila jsem se sama, s vírou plnou nejasností, bez svátostí. Dale jsem si tedy inzerát. Lhůty uveřejnění byly tehdy dlouhé. Čas plynul, až jednoho dne tatínek přišel domů dříve než obvykle, doslova se vřítil do předsíně: "Ty jsi dala inzerát, viď? Ten nesmí vyjít, rozumíš?!" Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Tatínek pokračoval: "Měli jsme školení, ukazovali nám inzeráty - VŠ hledá věřícího katolíka, značka Křesťanská rodina - pak se řekne, že ta naše katedra je samej nestraník a vypadá to podle toho... proboha tě prosím, nelez jim do chřtánu!"Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo tatínka na můj inzerát upozornil. A ani jsem to vlastně nechtěla vědět, připadala jsem si jako v hororu. Inzerát nakonec stejně vyšel, už ho nebylo možné stornovat, ale pro odpovědi jsem si do redakce na Karlovo náměstí jít nesměla - "je to tam prošpikováno fízly", řekl tatínek.

 Zhruba za měsíc na to se stal snad zázrak: setkala jsem se s P. Františkem Tučkem, s farářem, který kdysi vypomáhal v městě, kde jsme pár let bydleli. Moje víra mohla růst a všechno se dalo do pořádku, k mé veliké, upřímné radosti P. Františka hezky přijali i moji rodiče, jezdila jsem za ním do Unhoště a on nás navštěvoval u nás doma, v Celetné ulici. I nadále jsem hledala věřící vrstevníky, potkalo mě při tom pár dobrodružství, nikdy nezapomenu, jak mi můj první šéf, přednosta plicní kliniky, radil, co mám říct na chirurgii o svém zlomeném prstu. S pravdou ven jsem nesměla, k úrazu jsem totiž přišla na svatovítské věži a "mohl za to" zvon Václav, jehož provaz jsem si omotala okolo ruky a zvon mě vytáhl nahoru. Ale byly i méně úsměvné příhody.

A pak přišel čas, kdy se všechno změnilo. P. František zemřel, tatínek začal postonávat a já jsem se ocitla na novém pracovišti, v léčebně obklopené lesy. Tato změna nebyla dobrovolná, nicméně s StB co dělat neměla. Přesto jsem se ocitla v jejím zorném úhlu, už proto, že jsem se seznámila s Holanďanem, sice původem ze sousední vesnice, ovšem tím hůř, chodila jsem přece s podezřelým emigrantem. V sousedním městečku jsem byla častým hostem na  faře. Setkala jsem se tam s několika mladými ženami, o kterých mi bylo jasné, že jde o řádové sestry - už jsem znala církevní prostředí a mnohé jsem si dala dohromady. Režim sice ztrácel dech, ale o některých věcech bylo lépe vědět co nejmíň. V zapadlé léčebně jsem asi musela budit dost pozornosti. Navíc jsem měla pár dotěrných ctitelů, léčebna byla svět sám pro sebe a po večerech tam vzkvétal "společenský" život.

Jednou za mnou přiběhla vyplašená staniční sestra - že se po mně ptali "dva příslušníci v civilu". Udělalo se mi špatně strachy, skoro se mi zatmělo před očima a bylo mi rázem na zvracení a srdce jsem cítila až v krku. Myslela jsem na rodiče, kterým se přehoupla sedmdesátka, na nemocného tatínka, bála jsem se, že mu zmaří vydání jeho monografie o Máchovi - lépe je snad ani nevzpomínat na všechno, co mi šlo hlavou. Nakonec to byla zase jedna z mých tragikomických příhod - jeden z mých zhrzených ctitelů totiž usoudil, že jsem nejspíš tajná řádová sestra, tomu se ovšem smála celá léčebna.

Sdělila jsem své zkušenosti z pohledu "šedé zóny". V listopadu 1989 se vytratila z mých snů noční můra. Nemohu a nesmím se srovnávat s disidenty a už vůbec nemám právo někoho soudit. Měla jsem jenom štěstí, o to tady jde. Vím, že některé formy nátlaku bych prostě nevydržela a vyklopila bych i to, co nevím. Selhání je vždy smutné a tragické a selhání kněze je navíc i bolestné, ale to vůbec neznamená nenapravitelné. Co je zlé, to je zatloukání, mlžení, neschopnost se postavit čelem k průšvihu. Kdyby kněz dokázal (včas) předstoupit před svou farnost a docela prostě přiznat "měl jsem strach, vydírali mě, nechal jsem se k tomu dokopat", musel by to každý soudný člověk pochopit. Protože: "Kdo je bez viny..." - a kdopak z nás to je? Kdo se neocitl ve sféře zájmu StB, ten prostě nemůže vědět, jak by si vedl, kdyby došlo k "lámání chleba".