Intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími

Pojďme se na úvod našeho rozhovoru vrátit k návštěvě papeže Benedikta XVI. v naší zemi. Jaký dojem ve Vás zanechala? 

Převážně dobrý, velmi dobrý, zejména z papežova setkání s akademickou obcí. Velké papežské mše v Brně a v Boleslavi jsem však sledoval s určitými rozpaky. Byly to jistě krásné a povzbuzující slavnosti. Avšak nemohl jsem se zbavit dojmu, že tohle není skutečná pravda o naší církvi, a to nejen proto, že zástupy našich věřících rozhojnili zvědavci a poutníci ze zahraničí. Přišlo mi to spíš jako vzpomínka na nenávratnou minulost, dobu silné většinové církve. Tento papež však návrat masové „lidové církve“ ve velké části našeho kontinentu nečeká. Tvrdí, že křesťané zde budou menšinou, avšak musí být kreativní menšinou, nikoliv do sebe uzavřeným ustrašeným ghettem.

Za nejpodstatnější papežův vzkaz české církvi považuji jeho odpověď novinářům na palubě letadla při zpáteční cestě na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve. Benedikt XVI. řekl doslova: "Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé.“ Za druhý úkol označil vzdělání a výchovu, za třetí charitu. Tohle by měl mít každý biskup i kněz napsáno na svém psacím stole a nosit v hlavě i srdci.

Návštěva byla připravena výborně ze strany církve po stránce technické a organizační, avšak z duchovní přípravy jsem opravdu nadšen nebyl. My jsme před papežskou návštěvou dostali tři pastýřské listy, jejichž myšlenkové bohatství lze shrnout do věty „přijede Svatý otec a my jsme tomu rádi“. V kostelech se masově rozdávala infantilní přípravná modlitbička, která nás nabádala, abychom byli hodní a tím dělali Svatému Otci radost. Po návštěvě následoval pastýřský list, jehož hlavním sdělením bylo, že Svatý otec nás má rád a odnáší si nás v srdci. Se solidní reflexí a rozpracováním velmi důležitých myšlenek, které papež u nás pronesl, jsem se nesetkal. A přece hlavní význam návštěvy je právě v tom, co místní církev a její pastýři dokážou z papežova poselství myšlenkově, duchovně vytěžit. Emoce jsou jen pěna.

Stal jste se „mediální  tváří“ papežovy návštěvy v Česku, její valnou část jste strávil buď v České televizi nebo v Českém rozhlasu. Dočkal jste se za tuto vyčerpávající práci nějakého vděku z řad církve? 

Víte, i v církvi jsou koně tažné a koně chovné. Já jsem kůň tažný, který si už dávno odvykl čekat z určitých kruhů doma alespoň „zaplaťpánbůh“ - a naštěstí na těchto pochvalách, odměnách a střapečcích nejsem už vůbec závislý. Copak už Ježíš neříkal, že „doma není nikdo prorokem“? Vzpomínám na otce Zvěřinu, kolika lidem – kteří se jím pak po jeho smrti tolik chlubili - byl za svého života jen trnem v oku. Proč bych zrovna já měl být nějakou výjimkou?

Ale pokud „řadami církve“ míníte nejen „úřední místa“, pak musím říci, že jsem po papežské návštěvě dostal ohromné množství milých dopisů, telefonátů a e-mailů také od mně neznámých lidí z nejrůznějších koutů naší vlasti – a to nejen od věřících, ale také od lidí, kteří se sami deklarovali jako „nevěřící“ a napsali mi, že jsem jim během papežské návštěvy mnohé z křesťanského světa srozumitelně přiblížil. Pokud jsem snad všem nestačil poděkovat za milá slova uznání, dovolte, abych tak učinil alespoň teď Vaším prostřednictvím.

Zaznamenal jste nějaké  významné rozdíly či posuny ve srovnání s návštěvami Jana Pavla II. v devadesátém a sedmadevadesátém roce? 

První návštěvu Jana Pavla II. – první návštěvu papeže v českých dějinách – jsem prožíval nesmírně intenzivně, také proto, že jsem se mohl podílet na její přípravě, směl jsem tehdy strávit v Římě v blízkosti Jana Pavla II. celý měsíc a sledovat den po dni, jak se sám papež a jeho nejbližší spolupracovníci na tuto první návštěvu papeže v „postkomunistickém světě“ důkladně chystali. Pamatuji si, jak jsem s Janem Pavlem II. diskutoval o dílech Václava Havla a Josefa Zvěřiny, které v té době po nocích pečlivě četl a zajímavě komentoval. Ale při návštěvě samé v dubnu 1990 jsem si s bolestí uvědomil, že právě při ní končí ona porevoluční euforie ve vztahu společnosti a církve, ty krátké líbánky – právě tehdy se mnozí začali možného vlivu církve obávat a začaly se vracet protikatolické afekty, s nimiž se dnes setkáváme na každém kroku.

O to víc mne pozitivně překvapilo, že velká část veřejnosti – až na notorické militantní nepřátele všeho církevního – přijala letos návštěvu Benedikta XVI. bez negativních afektů. Kdo se o ni nezajímal, nebyl ve svém nezájmu rušen, ale mnozí, i církvi vzdálení – právě díky skvělé úrovni zejména pořadů na ČT 24 – projevili upřímný zájem. Veřejnosti také velmi imponovala ukázněnost věřících při bohoslužbách a kolem nich. Když jsem se díval v metru, téměř zaplaveném řeholníky, řeholnicemi a muži s kolárky, na tváře ostatních cestujících, převládaly sympatizující úsměvy. To v Čechách není samozřejmé.

Měl jste blízký  vztah k Janu Pavlu II., několikrát jste se s ním setkal a zjevně byl Vaším „srdečním“ papežem. O Benediktu XVI. jste se před časem vyslovil s jistou zdrženlivostí. Jak hodnotíte jeho pontifikát s odstupem více než čtyř let? 

Převážně pozitivně, velmi si tohoto papeže vážím jako myslitele. Ukázalo se, jak zavádějící jsou zjednodušené nálepky „konzervativní“ a „progresivní“. V naší domácí církvi máme zkušenost s „konzervativismem“, který je spíše projevem provincionalismu, nevzdělanosti, prázdného triumfalismu a hádavé útočnosti, překřikující vlastní úzkosti a komplexy méněcennosti. Papež Benedikt předvádí světu docela jiný typ konzervativního myšlení: inteligentního konzervativismu, který je potřebným a velmi kompetentním oponentem a partnerem v dialogu se sekulárním liberalismem, převládající mentalitou dnešního Západu. Papež se této mentality nebojí ani ji nedémonizuje, tvrdí, že soudobé křesťanství a sekulární liberalismus se potřebují navzájem, aby v čestném dialogu vzájemně korigovali své jednostrannosti.

Trochu mne však znepokojuje, že jeho snaha o dialog na všechny strany, nejen o mezináboženský dialog, ale (někdy obtížnější) dialog v církvi – s Hansem Küngem i s lefebvristy – jisté kruhy zneužívají k pokusům pomalu přivírat dveře, otevřené 2. vatikánským koncilem (např. v liturgii), a že se někdy zdá, že ta snaha o dialog není už tak úplně vybalancovaná, že se příliš naklání „napravo“.

V souvislosti s papežovou návštěvou se také hodně mluvilo o možném nástupci kardinála Vlka na stolci primase českého. Jaké hlavní úkoly očekávají Vlkova nástupce, případně čeho by se měl vyvarovat a na co naopak zaměřit? 

Měl by to být člověk schopný otcovsky a bratrsky komunikovat s různými proudy uvnitř církve, neplést si jednotu s uniformitou, ale naopak vytěžit tu existující pluralitu v církvi k možnosti oslovit daleko širší spektrum společnosti, která je rovněž názorově pestrá.

Měl by brát velmi vážně onen papežem jasně pojmenovaný první a nejdůležitější úkol české církve: být věrohodným a kompetentním partnerem dialogu s agnostickou většinou české společnosti. K tomu samozřejmě potřebuje důkladné vzdělání, osobní jiskru a umění jasně a srozumitelně a s respektem mluvit s těmi, „kteří s námi nechodí“. Musí dobře znát specifické „pražské prostředí“, nemít strach a komplexy z těch obávaných „pražských intelektuálů“ a umět se pohybovat i v tom prostředí, jemuž se pražský arcibiskup nemůže vyhnout: média, diplomaté, politici. Přitom však nesmí ztratit pokoru a vstřícnost v kontaktu s nejobyčejnějšími lidmi včetně chudých, které „budeme mít vždycky s sebou“.

Musí mít čistou minulost – škraloupy z doby komunismu vždycky dříve či později vyplují na povrch a další „případ Wielgus“ (jmenování a pak odvolání varšavského arcibiskupa, který nepřiznal své kontakty s tajnou policií) si už církev v našem regionu zřejmě dovolit nemůže.

Problematiku restitucí apod. by měl svěřit schopným církevním právníkům a ekonomům a sám se k tomu na veřejnosti vyjadřovat co nejméně.

Před nedávnem jste pobýval na pozvání spolkového prezidenta Horsta Köhlera v Německu na významném mezinárodním diskusním fóru „Formy modernity – vize modernity“ (berlínský zámek Bellevue 19. a 20. října) a pronesl jste tam zásadní přednášku. Jak probíhalo toto fórum a čeho se týkala Vaše přednáška? 

Prezident Köhler svolal už potřetí do svého sídla v Berlíně kruh deseti špičkových odborníků na otázky mezináboženského a mezikulturního dialogu ze čtyř kontinentů a položil jim velmi závažné otázky, týkající se formulace vize vývoje ve světě, v němž proces globalizace staví lidstvo před osudovou alternativu: buď umění dialogu nebo „střet civilizací“, který by mohl vést k zániku planety. Setkání bylo zahájeno společnou večeří a neformální rozpravou hlavních referentů s prezidentem Köhlerem a druhý den ráno je zahájil prezident svým projevem a pak následovaly čtyři dvouhodinové bloky, z nichž každý byl uveden referátem. Potom následovala živá diskuse. Večer pak bylo do prezidentského paláce pozváno 170 hostí – vědců, diplomatů a nejdůležitějších médií, prezident skvěle shrnul nejzajímavější myšlenky celého dne a následovala panelová diskuse, přenášená televizí, po ní byla velkolepá recepce s další možností mnoha osobních setkání a rozhovorů, případně rozhovorů pro média.

Ve svém referátu, který byl zařazen ráno jako první po projevu spolkového prezidenta, jsem hovořil o měnící se sociální, kulturní a politické roli náboženství v Evropě od osvícenství po dnešek, ukázal jsem, v jakém smyslu může být každá „krize náboženství“ šancí pro víru a jaké společenské podmínky ovlivňují to, zda náboženství rozvinou svůj „pozitivní etický potenciál“ nebo budou sloužit k eskalaci existujících etnických, sociálních a politických konfliktů. Připomenul jsem také zdroje častých nedorozumění v mezináboženských dialozích, totiž rozdílné chápání pojmu „náboženství“ v různých kulturách – a hned se o tom rozvinula živá debata s účastníky z Afriky, Indie, Turecka a Číny.

V rámci setkání  jste měl také dlouhý soukromý rozhovor s prezidentem Köhlerem. O co se prezident zajímal?

Zde bych rád zachoval diskrétnost, odpovím jen obecně, o tématech, nikoliv o obsahu. Hovořili jsme opravdu o mnoha věcech: samozřejmě jsme se nemohli vyhnout aktuálním otázkám, týkajícím se vztahu České republiky, jejích nejen politických, ale i intelektuálních elit a také různých skupin občanů k evropské integraci, o mých zkušenostech z mezináboženských a mezikulturních kontaktů na pěti kontinentech, o Fóru 2000, o evropské „Radě moudrých“, o mé letošní výroční přednášce na Harvardské univerzitě a o pravidelných pražských kolokviích (setkáních představitelů církví, akademického světa a společenského života), které po léta konáme na půdě České křesťanské akademie ve spolupráci s Konrad Adenauer Stiftung.

Druhou část rozhovoru, v němž zavzpomínáme na listopad 1989 a na následující "těžká" léta svobody, uveřejníme na konci týdne. Tomáš Halík v něm mj. poví o svém setkání se spiritualitou mystiků "temné noci".  Zeptáme se na důvod ztráty kreditu církve a také se nevyhneme prezidentu Klausovi. Závěr se pak bude týkat Halíkova psaní a jeho nové knihy.

^{Foto: 1) Tomáš Halík / Akademická farnost Praha; 2) Benedikt XVI. s arcibiskupy ve Vladislavském sále Pražského hradu / Filip Kotek 3) Prezident SRN Horst Köhler / IMF - Wikipedia.org}