Lidé kolem D.O.S.T. diskreditují katolický konzervatismus

V Madridu v neděli skončilo Světové setkání mládeže s papežem. Které momenty vás jako studentského kněze na této akci zaujaly?

Přiznám se, že masové náboženské akce typu Světových dní mládeže nejsou právě „šálkem mého čaje“, i když si uvědomuji jejich důležitost pro spoustu mladých lidí. Jsem ovšem rád, že introvertní „profesorský papež“ Benedikt, kterého stále více upřímně obdivuji, nachází u mladých neméně popularity a pozitivního ohlasu než jeho daleko extrovertnější předchůdce, který byl rozenou „superstar“ masových akcí (v nejlepším smyslu toho slova). Nejsem si však jist, nakolik jeho myšlenky zasáhnou ty, kteří asi hlavně dají na emocionální zážitky z takových setkání.

Nepříjemnou novinkou madridského setkání byla policejní ochrana mladých katolíků před radikálními levicovými demonstranty. Z čeho podle vás tato agresivita pramení, co signalizuje?

Myslím, že nešlo primárně o protesty proti papeži a že slogan o nákladnosti jeho návštěvy byl také jen zakrývajícím klišé; obávám se, že ty demonstrace byly jen jinou variantou toho, co jsme zažívali nedávno v Británii a co se dá čekat v dalších zemích: úzkost ze sociální nestability a barbarizace části mladé generace v důsledku chybění pozitivních vzorů, nedostatků výchovy v rodinách i školách a brainwashingu násilí v médiích a počítačových hrách se vybíjí agresivitou, vandalstvím a nenávistí vůči jakékoliv autoritě.

Asi polovinu našich mladých poutníků v Madridu tvořili vysokoškoláci. Je to dobře? Co s dělnickou či učňovskou mládeží, neztrácí ji církev?

Ano, ztrácí, dělnické vrstvy ztratila už v devatenáctém století a stále víc ztrácí lidi bez vzdělání či přesněji bez schopnosti uvažovat v hlubších souvislostech - a já nevidím cestu, jak to změnit. „Lidová církev“ ztratila svou „biosféru“ (tradiční venkov) a zvykovou religiozitu nahradila komerční zábava a ezoterika. U nemyslících lidí vyhrávají slogany ateismu, paušálního odsuzování církve a vulgárního materialismu. Obávám se, že máme šanci oslovit lidi jen prostřednictvím kultury, vzdělání, myšlení; proto budoucnost církve vidím tam, kde se bude zvyšovat všeobecná kultura a vzdělanost, ovšem za předpokladu, že teologie bude tvořit most mezi vírou a soudobou kulturou.

Vraťme se ještě na naši domácí půdu. Před časem jste se v médiích ostře vyjádřil k Ladislavu Bátorovi, mluvil jste v této souvislosti o tom, že jeho výroky připomínají atmosféru druhé republiky. Jak se díváte na současnou diskusi kolem této osoby, která se dostala až do nejvyšších pater politiky a mediálních titulků?

Strašně mi vadí, že lidé kolem D.O.S.T. diskreditují katolický konzervatismus a opakují chyby těch militantních katolíků druhé republiky, kteří se skutečně sblížili s českým fašismem, podobně jako se slovenští luďáci, francouzská antisemitská Action France či španělská falanga zapletli s autoritativními protidemokratickými režimy; když čtete populistické slogany D.O.S.T. nebo útoky jim blízkých lefebristických sektářů na současnou církev a společnost, vidíte, že je to odvar téhož, vůbec se nepoučili z dějin. Přitom inteligentní křesťanský konzervatismus (jaký představuje např. papež Benedikt) je jako korigující diskusní partner současného levicového sekulárního liberalismu nesmírně potřebný! Ale křiklouni z D.O.S.T. se svými hesly „Intelektuálové, jděte do hajzlu“ (které přesně vyjadřují úroveň lidí, kterým Masaryk výstižně říkal „patologická sedlina“) opravdu kulturními lidmi nemohou být bráni vážně – a de facto žijí jen ze zájmu liberálních médií, která je vděčně předvádějí jako laciný způsob zesměšnění katolíků. Ne že by na hodnotově rozpadlé liberální civilizaci nebylo co kritizovat – ale stále je ještě lepší variantou společenského uspořádání než to, co by snad mohli zavést tito blouznivci o staré dobré premoderní civilizaci (takové, jaká byla jen v představách romantiků a jaká naštěstí nemá žádnou šanci na realizaci). Je to jako u kritiků Evropské unie – je tu samozřejmě co kritizovat, ale jste opravdu schopni nabídnout něco lepšího?

Ministr Josef Dobeš o Bátorovi mluví jako o katolíkovi a národovci. Souhlasíte s tímto označením, případně jaké hodnocení byste použil vy?

Nevím, jestli Bátora je vůbec věřící člověk, či zda je to jen buranský populista, který se chce – podobně jako třeba vysloužilá svazácká funkcionářka Bobošíková – šovinistickými hesly a provokativními vulgaritami, zabírajícími na určité vrstvy nemyslících hospodských křiklounů, pomocí tu jedné, tu jiné extrémní skupinky na okraji politického spektra za každou cenu vyšplhat k politickým funkcím. Takové zjevy skutečně nemají ve vysokých státních funkcích co dělat, stejně jako pan Dobeš nemá co dělat v křesle důležitého ministerstva školství a zdiskreditovaná VV ve vládě; ale hradní protekce to dokázala. Pokud Klaus hodlá trávit politickou penzi spřádáním velké koalice s Bátorou a Bobošíkovou, pak přece jen doufám v zdravý rozum a elementární politickou kulturu našeho národa, že jim nenaletí - a že se tito lidé nakonec vzájemně stáhnou tam, kde skončil Miroslav Sládek se svými republikány či duo Zeman-Šlouf se svými „zemanovci“.

Svého času jste netajil svoje určité zklamání z naší katolické církve, zejména po vašem vyhazovu z teologické fakulty a různých útocích církevních představitelů, kteří se tak velmi lišili od Josefa Zvěřiny a Otto Mádra. Jak se na tyto zkušenosti díváte dnes s odstupem, co vám daly a co vám vzaly?

Za děkana Volfa se pravidelně vděčně modlím, protože jím zosnovaný můj nucený odchod z teologické fakulty mi otevřel dveře k báječnému prostředí mé „rodné“ filozofické fakulty, k habilitaci, profesuře a možnostem cestovat a přednášet na univerzitách několika kontinentů, publikovat a dnes sklízet plody této práce – nic z toho by mi nemocné prostředí tehdejší teologické fakulty nikdy neumožnilo. Jsem rád, že se pražská teologická fakulta pomalu uzdravuje z následků působení tehdejšího „dejvického Talibanu“ – dnes jsem tam členem Vědecké rady a v příštím akademickém roce jsem slíbil, že se alespoň troškou budu podílet i na výuce. Někdejší nedůvěru některých církevních představitelů vůči mně většinou odvál čas; s arcibiskupem Dukou si rozumíme a spolupracujeme stejně dobře jako s oběma jeho předchůdci (i když třeba na některé konkrétní politiky máme jiný názor) a podobně vždy se všemi pražskými biskupy; většina kněží si na mně prostě zvykla. Vědí, že po více než dvaceti letech veřejného působení mohu ukázat jisté plody, včetně řady mých žáků a žaček, kteří zakotvili v kněžském a řeholním povolání. Jistě mi hodně pomohla osobní důvěra, kterou ke mně choval  blahoslavený papež Jan Pavel II., který mne jmenoval poradcem jedné z papežských rad i důvěra současného papeže, který mne jmenoval svým čestným prelátem; to přece jenom těm, kteří by z vás chtěli za každou cenu doma udělat kacíře, trochu přivírá ústa. Čili: tenkrát mi to všechno vzalo jisté iluze, ale nevzalo mi to lásku k církvi a ochotu jí nadále sloužit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dalo mi to báječný prostor svobody, o němž doufám, že jsem ho dobře využil.

Předpokládám, že pro naši katolickou církev máte přece jen ještě naději. Kde ji vidíte, v čem spočívá?

Ve velikonočním příběhu, který je základním paradigmatem naší víry i lidského života: v důvěře, že po každém ztroskotání Velkého pátku a mlčení Bílé soboty přijde velikonoční ráno a bouře Letnic. Ve víře, že milujícím Boha všechny věci nakonec pomáhají k dobrému.