Jaký je smysl znovupostavení Mariánského sloupu v Praze?

Výstavba či znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze budí emoce a rozjitřené diskuse. Proč byl ale vůbec postaven poprvé, za jakých okolností byl stržen a z jakého důvodu by měl v Praze znovu stát? To jsou základní otázky, na které je třeba napřed odpovědět, než zaujmeme jednoznačné stanovisko.

Již od středověku se stavěly kapličky a Boží muka jako připomínka Boží přítomnosti v životě člověka. Středověký člověk byl mnohem mystičtější než dnešní a prožívání reálné Boží blízkosti v každodenním životě bylo pro něj mimořádně důležité. Ve světě, kde má příroda jasně na vrch, kde rozhoduje o smrti rodičky, dítěte, neúrodě či moru, potřeboval mít člověk jistotu, že jeho život má – i přes mnohé obtíže – nějaký smysl a cíl, že je zde Bůh, jako nejvyšší a poslední spravedlnost a záchrana. Zcela zvláštní roli potom hrály sloupy morové, které byly vztyčovány jako poděkování za ukončení epidemie. A zde stojíme u počátků mariánských sloupů. Byla to právě Maria, která byla nejčastěji stavěna na vrchol sloupu a které reflektovala lidskou úctu k ní.

Sloupy se ale nestavěly jen jako poděkování za konec morové rány, ale také k dalším příležitostem, jako byl konec války. A právě to je příběh mariánského sloupu pražského. Sloup byl vztyčen jako poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před švédskými vojsky na podzim roku 1648. Sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna, pozdějšího Ferdinanda IV.

Na tomto místě je třeba říci, co bylo s obléháním Prahy spojeno. Nejenže bylo poškozeno obrovské množství pamětihodností, ale byla ukončena éra významu hlavního města jako kulturní a vědecké metropole. Františkány, kteří představovali špičku světové matematiky, Švédové zabili, významné knihy a umělecká díla odvezli do Stockholmu. Z tohoto pohledu jde o nejčernější a nejhorší válku, kterou české země zažily. Také rozsahem mrtvých a dalších ztrát na majetku a kultuře šlo dost možná o nejhorší události našich dějin.

Spojovat sloup s konfesí je tedy zcela chybné. Jde o symbol konce násilí a genocidy a o začátek nových dějin vzdělanosti a kultury, která však už nikdy nebyla tak rozvinutá jako na počátku sedmnáctého století. Následky třicetileté války si s sebou neseme dodnes. Jistě není bez zajímavosti, že právě rozměr vědecký a kulturní sloup silně akcentoval. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a byla považována za jednu z umělecky nejzdařilejší v celých Čechách. Sloup samotný pak ukazoval na tzv. Pražský poledník, který sloužil k přesnému určování času. Měl tedy velký význam pro synchronizaci hodin a vědu jako takovou.

Neméně pohnuté jsou také dějiny jeho stržení, které nastalo 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který ve sloupu viděl symbol svrženého habsburského režimu (snad kvůli přítomnosti panovníka jeho slavnostnímu vysvěcení či vnímání monarchie a církve katolické jako jednoho celku). Jak přesně k událostem došlo, není jasné. Ze záznamů víme, že sloup davu překvapivě dlouho vzdoroval a že se našlo několik lidí, kteří se jej snažili bránit. Dodnes podivné okolnosti vzniku Československa spolu s touto událostí ukazují na neklid a nejednotnost doby, která byla od našich představ poklidného, kulturního a intelektuálního prostředí demokracie dnešního druhu, silně vzdálená. Stržení je tak možné vnímat jako čin běžného revolučního vandalství, jakého jsme svědky při téměř každé revoluci.

A zde se již dostáváme k samotnému jádru otázky, zda by měl být sloup znovu postaven, či nikoli. Jak jsme z předchozího exkurzu viděli, je možné vyloučit nějaký konfesní rozměr. Nedovedu si představit konfesi křesťanského typu, která by schvalovala krádeže, vraždění civilistů ve městě a úpadek kultury a vzdělanosti. Válka byla politická a tak je třeba na ni nahlížet. Znovupostavením sloupu bychom se přihlásili k programu vědecké a kulturní tradice Rudolfova dvora. Kde je respektována svoboda, hledána pravda a české země jsou součástí evropského vědeckého a kulturního klimatu.

A současně připouštíme, že je to Bůh, který je v posledku arbitrem našeho života a snažení. On je poslední Pravda, Cesta a Krása. K němu se upíná všechna naše činnost kulturní i akademická. V opačném případě dáme za pravdu komunistům, socialistům a dalším materialistickým ideologiím, které vidí smysl a cíl života v plném břiše.