Když jsou sítě mobilních operátorů z našich SMS přání na pokraji kolapsu, stejně jako ti, kdo kvůli tomu musí pořád hledat brýle na čtení, nejde o nic jiného než o začátek občanského roku. O půlnoci jsme si připili a popřáli Boží požehnání, mnozí si už tradičně dali nějaké předsevzetí, jiní už to tradičně raději neděláme… Jak vidí věřící člověk časové mezníky? Co pro nás znamená Nový rok?

Pro mě byl tento den dlouhá léta poznamenán tragikomickým zážitkem, kterým byl před rokem 1990 novoroční projev hlavy státu. Ten starý muž říkal smutným a roztřeseným hlasem rádoby optimistické fráze o tom, jak je mír a jak je nám tady dobře přes všechny objektivní potíže - a na pozadí té scenérie byly léta stále stejné hodiny a na nich stále stejný čas - hodina po dvanácté. Ne za pět minut dvanáct, ale hodina po dvanácté. Ty projevy byly samozřejmě předtáčené a člověka přepadaly stále stejné otázky - Kolik je vlastně hodin? A kolikátého je?

Začíná nový občanský rok a my se znovu otvíráme lásce Boha, který řekl: „Nevzpomínejte na věci dřívější… Hle, činím něco docela nového a už to raší…“ Když se řekne „nový“, myslíme tím většinou opak „starého“. Nové věci - nový vůz, nový počítač, nový kabát - jsou jiné než ty, kterých se zbavujeme jako starých, překonaných a nepotřebných. I nový rok, který začíná, bude určitě jiný než byl ten starý a (tentokrát) za 366 dní bude ten nový zase starý a zmizí v minulosti. A stejně tak všechno, co si pořídíme jako nové, bude jednou staré. I každého z nás se týká nevyhnutelné stárnutí.

Když ale řekne Bůh „všechno tvořím nové“, když svatopisec ve vizi budoucnosti vidí nové nebe a novou zemi, jde o něco, co nezmůže zub času nebo naše občasná touha po inovaci. Nové stvoření v Kristu, Nový zákon, nové přikázání, abychom se navzájem milovali, není něčím, co bude jednou překonáno.

Začíná nový občanský rok, rok pozemský, se spoustou všedních dní. A je docela příznačné, že ho začínáme v době, kdy se smíme radovat z Božího vtělení. Boží Syn vstoupil do zcela konkrétních lidských dějin jako jeden z nás, podrobil se lidským zákonům, lidskému utrpení i lidskému počítání času. Úryvek evangelia, který dnes čteme, zmiňuje radost lidí, kteří chválí Boha za to, co slyšeli a viděli, i když viděli jen bezmocné dítě narozené v chlévě za Betlémem. Zmiňuje také první kapku krve, kterou pro nás Spasitel prolil při svém obřezání. A uprostřed toho dění je i Maria – užaslá a snad i trochu zaskočená tím vším, matka, která to všechno uchovává v srdci a přemýšlí o tom. Možná je to úžas z toho, že ji Bůh přizval tak bytostně blízko do toho tajemného dění, protože otevřela Bohu své srdce naplno v bezmezné důvěře, které je málokdo schopen. Bůh obdaroval bezvýznamnou dívku a v ní celý svět.

Nevím, co si Matka Boží přávala na prahu židovského nového roku. My si obvykle navzájem přejeme „všechno nejlepší v novém roce“- a zní to tak nějak formálně a frázovitě. Co to znamená „všechno nejlepší“? Co chceme prožít v tomto světě, kde se střetává láska s nenávistí, pravda se lží, moudrost s hloupostí a úsměv se slzami?

V tom novoročním evangeliu je však i novoroční přání a poselství pro nás: Slyšet, vidět, žasnout a uchovávat v srdci. Radovat se z nové a nepochopitelné Boží lásky. Vidět Boha v akci a mít toho plné srdce. To je to „všechno nejlepší“. Stejně jako betlémští pastýři, i my se vracíme z Betléma do všedních dnů. A přece začal nový čas, který se otevřel Kristovým narozením. Tento svět má naději. Mimochodem: Všimněte si, kolik dostanete SMS přání v noci z 1. na 2. prosince 2012, kdy začne nový církevní rok...

Autor je starokatolický biskup