Objev jazyka Nepomuckého byl před 300 lety považován za zázrak

 Jedním z nejznámějších mučedníků katolické církve je svatý Jan Nepomucký, který žil ve 14. století a svatořečen byl v roce 1729. Zásadním momentem kanonizace tohoto českého patrona, který nebyl umučen, když "statečně bránil zpovědní tajemství české královny", ale zemřel čistě z politických důvodů, byla exhumace Janových ostatků před 300 lety, 15. dubna 1719. Při ní byla byla nalezena relikvie, mylně pokládaná za jeho jazyk. Až antropologický průzkum v roce 1973 ale zjistil, že domnělý jazyk byl ve skutečnosti pozůstatkem mozkové tkáně.

Jan Nepomucký se narodil kolem roku 1340 v Pomuku (dnes Nepomuk). Již jako zralý muž v roce 1380 se dal zapsat na právnickou fakultu pražské univerzity a stal se oltářníkem u sv. Víta v Praze. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v italské Padově. Po návratu do Prahy se stal kanovníkem u sv. Jiljí, farářem v kostele sv. Havla a generálním vikářem (stále tady hned za arcibiskupem).

Jako důvod Janovy smrti 20. března 1393 bývá obecně uváděn kompetenční spor mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, jehož Jan jako generální vikář od roku 1389 v řadě správních věcí zastupoval. Král Václav tehdy usiloval o oslabení arcibiskupovy moci, k čemuž mu mělo dopomoci nové biskupství zcela podřízené jeho vlivu. To hodlal Václav zřídit z opatství benediktýnů v Kladrubech u Stříbra a čekal proto na smrt starého opata Racka, jehož nástupce už neměl být zvolen. Pražský arcibiskup však Václavův záměr prohlédl a nového kladrubského opata stvrdil velmi rychle a bez králova vědomí.

Toto arcibiskupovo jednání krále velice rozlítilo a 20. března 1393 nechal zatknout tři kněze, včetně Jana Nepomuckého, jehož on sám podrobil krutému výslechu na pražském Hradě. Uvádí se, že král Václav chtěl zřejmě od nich získat důvěrné informace o dalších Jenštejnových plánech. Další mučení podstoupili zajatci od kata na Starém Městě, kde ale Jan Nepomucký děsivým mukám podlehl. Jeho tělo hodili večer jeho trýznitelé do Vltavy. Místo, kde byl údajně shozen, je označeno pěticípým křížem s hvězdami.

Zhruba měsíc po těchto událostech nalezli tělo umučeného Jana rybáři a nechali ho pohřbít. Léto toho roku bylo nebývalé sucho, což tehdy mnozí chápali jako trest za smrt nevinného generálního vikáře (podle jiných je ale uváděna povodeň). K rozvoji Janova kultu přispěl jeho nový hrob, zřízený v katedrále sv. Víta na přelomu 14. a 15. století. Záhy se totiž začaly šířit historky o nepříznivém osudu těch, kdo třeba jen v roztržitosti šlápli na jeho náhrobek.

K legendě o umučení Jana kvůli zpovědnímu tajemství přispěl stručný záznam z roku 1450 v kronice Rakušana Tomáše Ebendorfera z Haselbachu, který tvrdil, že Václav dal utopit ve Vltavě "zpovědníka své manželky Jana, mistra teologie", protože "se zdráhal porušit zpovědní tajemství". Nyní je jasné, že zpovědníkem královny Johanny nemohl být, protože ta byla tehdy již sedm let po smrti, a jako zpovědník druhé Václavovy manželky Žofie nikde uváděn nebyl.

Do širšího povědomí vzdělané Evropy uvedl nepomucenské téma jezuitský učenec Bohuslav Balbín, jehož legenda o Janovi vyšla v roce 1680 v prestižní antverpské edici. Na základě argumentů z Balbínova spisu zahájila pak pražská metropolitní kapitula kroky k Janovu svatořečení. Řím žádost několikrát odmítl, až v roce 1715 se podařilo pražskému arcibiskupovi spustit beatifikační proces (za blahoslaveného prohlásil Jana papež Inocenc XIII. v květnu 1721).

Při svatořečení je potřeba, aby mučedník zemřel při obraně či šíření víry. To ovšem Nepomucký nesplňoval, tak došlo k exhumaci jeho ostatků. Ta se konala za přítomnosti pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda Khünburga a několika lékařů pod vedením Jana Františka Löwa z Ersfeldu. Když se snažili z lebky vysypat zeminu, kterou byla vyplněna, vypadla z lebeční dutiny při jejím naklonění spolu se zeminou jakási měkká hmota načervenalé barvy. Na dvou místech byla naříznuta a byla nalezena načervenalá tkáň. Po očištění vystoupila načervenalá barva ještě intenzivněji. Profesor Löw z Erlsfeldu pak potvrdil, že vzhledem k podobě, cévnatosti, složení a červené barvě se jednalo o jazyk. Domnělý jazyk byl uložen na oltáři u stěny kaple sv. Václava a stal se relikvií.

Legenda o muži, který i pod pohrůžkou smrti držel jazyk za zuby, přetrvala až do chvíle, kdy relikvii s dalšími odborníky prozkoumal profesor Vlček. Mezitím byl Janův hrob podruhé otevřen 17. ledna 1725, kdy bylo zkontrolováno, zda nebyl porušen. Vyšetřen byl i domnělý jazyk.

Průzkum ostatků Jana Nepomuckého v 70. letech 20. století týmu profesora Emanuela Vlčka prokázal, že relikvii Nepomuckého netvoří jazyk, nýbrž suchá mozková tkáň. Podle vědců tkán pro přečkání tří století nejspíš zmýdlovatěla přeměnou tělesného tuku či kvůli unikání plynů z bílkovin. Kardinál František Tomášek to tehdy ocenil slovy: "Moderní věda zjistila, že nejde o zbytky jazyka, ale o jeho mozkovou tkáň, což význam relikvie ještě zvyšuje, neboť jazyk je podřízen mozku člověka."

Dva ze čtyř zázraků, které potvrdily Janovu svatost, se týkaly právě údajného jazyka" Jeho nalezení se považovalo za "symbol neprozrazeného zpovědního tajemství", navíc nezetlel a byl nalezen v lebce. Druhým zázrakem bylo, že domnělý jazyk při opětovném zkoumání v roce 1725 mírně nabobtnal, získal červenou barvu a začala v něm prý pulzovat krev (třetím zázrakem bylo zachránění malé Rozárky od utopení a čtvrtým uzdravení Terezie Krebsové v roce 1701).