Praha – Spolek Kašpar ve svém divadle v Celetné ulici v Praze uvede v příštím týdnu jako rodinné představení ve velikonočním čase jeden z nejznámějších příběhů světa, Pašije. Spolek hru o utrpení a smrti Ježíše Krista nazkoušel v covidové době, od pondělí 11. dubna do Velkého pátku 15. dubna ji bude uvádět odpoledne i večer, sdělila dnes ČTK Tereza Plintová za Spolek Kašpar.
Pašije vycházejí názvem z latinského slova passio, tedy utrpení a označují se tak buď přímo evangelijní vyprávění nebo divadelní hry či hudební skladby, které se utrpením Ježíše inspirují a téma zpracovávají. Pašijové hry se uvádějí ne jako připomínka dobrovolně podstoupené smrti, ale oslava vědomě svobodného života zbaveného strachu ze smrti.
Tradice pašijových her sahá do 13. století, což je úzce spjato s těžkými životními podmínkami poddaného lidu. Víra se jim stávala často východiskem z utrpení. Prostý lid spojuje své utrpení s utrpením Krista a věří, že také pro něho nastane vzkříšení, že nastanou lepší časy. Lidé hledají dobro a zlo a snaží se je zobrazit v lidových hrách, které se nesou v náboženském duchu a souvisí s dobou, ve které vznikaly. Jejich popularita se nejdéle udržela na venkově, kde se postupně staly tradicí.
V Česku tradice pašijových her žije přes 200 let v Hořicích na Šumavě. První písemné doložení tamních pašijových her se datuje k roku 1816. Původně byly spojeny s cisterciáckým klášterem ve Vyšším Brodě. Rozšířily se v 19. století. Hry byly zrušeny za druhé světové války a snahu tradici po válce obnovit zhatil komunistický režim. V roce 1990 vznikla společnost pro obnovu pašijových her.
Pašije zpracovávali také hudební skladatelé. Všechna čtyři pašijová vyprávění zkomponoval například Johann Sebastian Bach, inspiraci v nich nalezl i Bohuslav Martinů.
Spolek Kašpar představí Pašije jako vizuální podívanou, plnou nejen živých, ale i výtvarných obrazů, projekce a choreografie. To vše doplněné živou hudbou kapely Ondřeje Švandrlíka a textem Václava Renče z Popelky nazaretské. Tuto mariánskou báseň složil Renč ve vězení v Leopoldově, kam byl na začátku 50. let ve vykonstruovaném procesu s katolickou inteligencí odsouzen na 25 let. Vězni ale tehdy neměli k dispozici papír a tužku a tak si pasáže básně uchovávali v paměti spoluvězni.



