Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Praha – V 50. letech minulého století vrcholila v Československu série opatření, která měla za cíl rozbití tradičních struktur církve. S tím souvisela i snaha komunistického režimu zbavit se zde působících vatikánských představitelů. Před 75 lety, 16. března 1950, požádalo československé ministerstvo zahraničí, aby zástupce pražské nunciatury Ottavio de Liva opustil území ČSR vzhledem k jeho údajnému negativnímu politickému působení. Přerušené vztahy s papežským státem se tak podařilo napravit až po převratu v roce 1989.
Církev byla v 50. letech postavena pod kontrolu státu. Její role v občanském životě se omezila na bohoslužby a výuku náboženství pod státním dozorem. Represe proti kněžím však neustávaly a nové církevní zákony i agitační práce Státního úřadu pro věci církevní přispěly k diferenciaci duchovních. Na jaře 1950 komunisté iniciovali vznik hnutí „vlasteneckých kněží“, kteří byli ochotni režim nějakým způsobem podporovat. Proti tomuto kroku ale vystoupil biskupský sbor. KSČ jako protiopatření rozhodla o izolaci biskupů.
Její součástí byla likvidace vazeb duchovních s Vatikánem a s jeho zastoupením v Praze. Po onemocnění papežského internuncia Xaviera Rittera jej v roce 1948 zastupoval Gennaro Verolino. Ten však byl údajně z důvodů podněcování odporu biskupů odvolán. Zastupováním zájmů Svatého stolce tedy Verolino pověřil de Livu. Čs. Vláda však toto jmenování neuznala, neboť Verolino k němu neměl oprávnění. Skutečným motivem byl ale fakt, že de Liva byl označen za pokračovatele Verolinovy nepřátelské činnosti.
Totalitní moc se tedy rozhodla proti de Livovi rozpoutat kampaň a dosáhnout jeho odchodu. K tomu jí dobře posloužil i takzvaný číhošťský zázrak (údajně pohyblivý kříž na oltáři) z prosince 1949 a následné uvěznění faráře Josefa Toufara. Státní bezpečnost na něm chtěla vynutit přiznání, že „zázrak“ sestrojil na pokyn Vatikánu, což Toufar odmítal. Poté, co farář v únoru 1950 zemřel na následky krutého mučení, rozhodlo se komunistické vedení případu propagačně využít v tažení proti církvi i Vatikánu.
Kampaň vyvrcholila předáním protestní nóty Vatikánu, v níž se požadoval odchod de Livy. Tím byly fakticky, nikoliv formálně, přerušeny diplomatické styky s Vatikánem. KSČ rozhodla, že novému nástupci Svatého stolce nebude uděleno vízum a že československý velvyslanec bude odvolán ke konzultaci do Prahy a do Vatikánu se již nevrátí. Politické tažení proti církvi však neskončilo. V přípravě už byly další politické procesy.
Vztahy s Vatikánem navázalo Československo v roce 1920, od roku 1933 do okupace ale v Praze působil jen vatikánský chargé d’affaires. V období 1946 až 1950 byly styky udržovány na úrovni vyslanectví a internunciatury. Poté byly až do pádu komunistického režimu přerušeny. Po změně režimu v roce 1990 byly sice navázány diplomatické styky, ale nebyla ratifikována smlouva mezi oběma státy, která by upravila i postavení katolické církve v ČR. Nyní smlouvu, podepsanou loni v říjnu, koncem ledna schválil Senát a v březnu i Sněmovna. K dokončení její ratifikace schází podpis prezidenta Petra Pavla. Pavel oznámil, že s podpisem počká, zda se skupina senátorů obrátí na Ústavní soud kvůli přezkumu souladu smlouvy s ústavním pořádkem.
