V pražském Klementinu vystavují opisy Kosmovy kroniky. Od jeho smrti uplynulo 900 let

Domácí zpravodajství / kir / ČTK / 20. října 2025 22:12

Praha - V pražském Klementinu je od 23. září vidět výstavu ručních opisů Kosmovy kroniky. Kosmas proslul jako autor nejstarší české kroniky s názvem Chronica Boemorum (Kronika Čechů), která je psaná latinsky a jejíž původní rukopis se nedochoval. Kosmas byl duchovní a děkan svatovítské kapituly, o němž se toho moc neví. Pocházel nejspíš ze zámožného rodu, narodil se kolem roku 1045 a zemřel před 900 lety, 21. října 1125. Na svou dobu se tedy dožil vysokého věku, sám se v kronice nazval osmdesátiletým starcem. Kroniku, která je členěna do tří dílů, začal Kosmas psát až v pozdním věku, první díl dokončil kolem roku 1119 a třetí v roce svého skonu. 

Kronikou se Kosmas řadí k dalším evropským autorům, kteří vykreslili původ a dějiny svých národů, jako Gallus Anonymus v Polsku nebo Saxo Grammaticus v případě Dánska. Kosmova kronika výrazně ovlivnila v dalších stoletích české dějepisectví i kulturu, dílo se stalo inspirací dalším kronikářům. Bezprostředně na ně navázali tzv. první pokračovatelé Kosmovi, jejichž jména se bohužel nedochovala a známe je jen pod označením Mnich sázavský a Kanovník vyšehradský.

Kosmas, kterého zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký považoval na "českého Herodota", měl pro tvorbu takovéhoto díla ve své době nejlepší předpoklady. Byl vysoce vzdělán, což znamenalo, že uměl číst a psát latinsky, měl k dispozici knihovnu, orientoval se v biblických textech a uměl je zpaměti.

Podle mnohých historiků není možno Kosmu považovat za jakéhosi oficiálního mluvčího tehdejší české církve ani některé větve přemyslovské dynastie. "Je to nesmírně čtivé, mnohovrstevnaté a překvapivě aktuální dílo, které zcela zásadně ovlivnilo naše dějepisectví," charakterizovali letos na webu rozhlas.cz Kosmovu kroniku Tomáš Klimek a Martina Košanová z Národní knihovny.

Kosmas se narodil za vlády Břetislava I. nejspíše v roce 1045 zřejmě do zámožné rodiny, snad z okruhu pražské kapituly. Studoval v Praze a poté na škole při katedrále svatého Lamberta v Lutychu, se kterou české prostředí pěstovalo styky už od dob svatého Vojtěcha a která patřila k nejlepším v Evropě.

Do Čech se vrátil nejpozději na počátku 90. let 11. století a poté se stal členem pražské kapituly. V rámci svých pravomocí Kosmas několikrát provázel pražského či olomouckého biskupa na jejich diplomatických cestách do ciziny, prokazatelně navštívil italskou Mantovu, německou Mohuč a také maďarskou Ostřihom. V říjnu 1099 získal právě tam společně s pražským biskupem Heřmanem, který byl do té doby pravděpodobně jen jáhnem, kněžské svěcení.

Třídílnou Kroniku Čechů psal Kosmas latinsky, jazykem tehdejších vzdělanců a zaznamenal v ní ještě události české historie z let 1110 až 1125. Kosmova kronika začíná biblickou potopou světa a zmatením jazyků při stavbě babylónské věže. Nepopulárnějšími příběhy však zůstávají "bájná vyprávění starců", jak je sám Kosmas nazval. Povstaly z nich národní pověsti českých zemí, které v 19. století literárně zpracoval Alois Jirásek: o Čechovi, Krokovi, kněžně Libuši a Přemyslovi a další.

Kosmas byl také propagátorem kultu svatého Václava, byl obdivovatelem knížete Břetislava, ve kterém viděl "českého Achilla", knížete nebojácného, spravedlivého i moudrého, osvoboditele Čechů od polské nadvlády. Za úhlavní nepřátele pak kronikář považoval "nevěrné, nenávistné a zlé" Vršovce, jeden z tehdejších významných rodů (Vršovci byli vyvražděni ve východočeské Vraclavi v roce 1108).

Původní rukopis Kosmovy kroniky se bohužel nedochoval, dílo známe jen z pozdějších opisů, jichž se dochovalo 15. Nejvýznamnější z nich je rukopis Budyšínský z přelomu 12. a 13. století. Nejstarším je asi Lipský rukopis, který byl datován do poloviny 12. století, to znamená 25 let po Kosmově smrti. Významný je i tím, že obsahuje zcela unikátní vyobrazení kanovníka Kosmy.

Z kroniky se také ví o Kosmově ženě a synovi. S manželkou Božetěchou se oženil nejspíše po návratu ze zahraničních studií, asi po roce 1090 a před přijetím kněžského svěcení roku 1099. Celibát, tedy zákaz manželství kněží, se tehdy teprve pomalu prosazoval a ještě nebyl povinný. O Božetěše se Kosmas zmiňuje v souvislosti s jejím úmrtím v lednu 1117. Jejich syn Jindřich se zřejmě narodil brzy po svatbě a Kosmas se o něm zmiňuje k roku 1123. O jeho synovi se předpokládá, že, jak bylo v tehdejších Čechách zvykem, navázal na otcovu církevní kariéru, stal se kanovníkem a někdy po roce 1148 i pražským proboštem.

Vladislav Vančura ve svých Obrazech z dějin národa českého líčí Kosmu jako veselého intelektuála, pilného a dychtivého zapisovatele nejrůznějších historek, který s Božetěchou žili v hádavém, avšak milujícím svazku. Na Vančurově literární fikci může být mnoho pravdivého, vždyť mnohé pasáže Kosmovy kroniky slouží jen k pobavení čtenářů. Hrdinské příběhy střídal s anekdotami či košilatými historkami.

Na Kosmovu kroniku posléze navázali další vzdělanci, kteří používali celé jeho pasáže. Kosmas se tak stal vzorem i inspirací pro následující generace českých historiků, literátů a intelektuálů. Mezi nejpopulárnější české kroniky se řadí Dalimilova kronika, Husitská kronika Vavřince z Březové či kronika Václava Hájka z Libočan. Myšlence sepsat své životní osudy a zaznamenat události s nimi spojené neodolal ani český král a římský císař Karel IV.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

Diskuze k zprávě

Zobrazit komentáře