ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Prešov – Komunisté v Československu v roce 1950 zrušili řeckokatolickou církev. Postupovali podle stejného scénáře svých zahraničních kolegů, kteří tuto církev rozpustili na Ukrajině a v Rumunsku, když zinscenovali sobor (shromáždění příslušníků církve včetně biskupů a věřících).
Událost měla krycí název Akce P a odehrála se 28. dubna. Vešla do dějin jako Prešovský sobor 1950. V literatuře se akci občas přezdívá "pseudosynoda", protože byla zinscenována (synoda je v řeckokatolické i ortodoxní církvi zákonodárný a nejvyšší orgán).
„Rozvinuli celou škálu postupů – zakládali tzv. návratové komise, vytvářeli skupiny aktivistů z 'pokrokových' řeckokatolických kněží, zastrašovali a slibovali,“ vysvětlil historik Peter Borza ve sborníku Pronásledování církví v komunistických státech střední a východní Evropy.
Do akce byly zapojeny bezpečnostní složky státu, státní úřady a delegace Moskevského pravoslavného patriarchátu.
Na shromáždění nahnali straníky, studenty, milicionáře a také ženy, které šly na trh, popisuje Řeckokatolické arcibiskupství v Prešově:
„Násilně na něj přivezli i více řeckokatolických kněží. Na soboru byl přijat předem připravený manifest s usnesením, podle kterého se řeckokatoličtí věřící vracejí do Pravoslavné církve.“
Zaznívala komunistická a protipapežská hesla jako „Dnešního dne jsou setřeny třísetleté slzy“ nebo „Radujte se a Mír Vám“ a údajný výrok sv. Metoda „Slované, bojte se Říma!“.
Prešovský sobor se konal ve společenské budově Černého orla, kde v roce 1848 národní buditelé Ľudovít Štúr a Jozef Hurban přesvědčovali občany o významu národního uvědomění.
Prešovského řeckokatolického biskupa Pavla Gojdiče a později i biskupa Vasiľa Hopka zatkli a uvěznili. Řeckokatolické statky připadly státem preferované pravoslavné církvi.
Věřící měli přestoupit k pravoslaví, ale drtivá většina odmítla. Proto je čekalo vězení nebo deportace do jiné části země, někteří přišli o zaměstnání, byli diskriminováni, případně šli do ilegality. Jiní sice navštěvovali římskokatolické nebo pravoslavné bohoslužby, ale duchovně zůstávali věrní původní víře a také se tajně scházeli na modlitby.
Vláda krátce po vykonstruovaném „soboru“ uznala jeho závěr, a přestože na to nebyl žádný zákon, byla řeckokatolická církev rozpuštěna.
Církev přežila v podzemí až do Pražského jara v roce 1968. Její návrat do života byl jedním z mála trvalých výsledků politického uvolnění „socialismu s lidskou tváří“.
