Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Gianna B
Vatikán – Vatikán v úterý 10. března zveřejnil výsledky práce 5. synodní skupiny, která se zabývá postavením žen v katolické církvi a pracuje pod záštitou Dikasteria pro nauku víry. Dokument upozorňuje na rostoucí počet žen, které se v církvi necítí doma, a mluví o potřebě změny mentality na všech úrovních církevního života.
Sedmdesát čtyři stran dlouhý dokument nazvaný The participation of women in the life and leadership of the church (Účast žen v životě a vedení církve) uvádí, že mnoho žen pociťuje specifický diskomfort ohledně svého postavení a možností účasti na životě farností, zejména ve srovnání s možnostmi, které mají k dispozici v sekulární společnosti. Zároveň připomíná, že tento pocit se v žádném případě neomezuje jen na západní společnost.
Podle dokumentu roste počet žen, které mají problém identifikovat se jako katoličky. Ženy se i nadále setkávají s překážkami při uznání svých charismat ve službě společnému poslání církve. Text doslova uvádí: „Stále více žen všech věkových kategorií a v různých částech světa se už v domě Pána necítí doma, a to do té míry, že jej úplně opouštějí.“
Dokument také konstatuje, že sílí volání teologicky vzdělaných žen po větší dostupnosti stávajících forem církevního vedení. V této souvislosti zmiňuje možnost kázání, nové pastorační služby pro ženy i kněžské svěcení.
Studijní skupina doporučuje přiznat, že ženská otázka je znamením doby a že skrze ni promlouvá Duch svatý. Připomíná, že papež Jan XXIII. označil vstup žen do veřejného života za znamení doby už před šedesáti lety. Současná situace je podle dokumentu pro církev výzvou, aby se rozhodla, zda bude změnám na sobě samé pouze trpně přihlížet, nebo zda chce aktivně jednat tak, aby se sama proměnila a dala této proměně širší a bohatší význam.
Text dále uvádí, že v Bibli i v dějinách vždy existovalo a stále existuje mnoho žen, které byly neoficiálními nositelkami moci. Mezi evropskými příklady zmiňuje Hildegardu z Bingenu, Kateřinu Sienskou, Janu z Arku, Terezii z Ávily nebo Madeleine Delbrêlovou. Zmiňuje ale také ženy z jiných kontinentů, například Juanu Inés de la Cruz z Mexika, Marii Antonii de San José z Argentiny, Elizabeth Ann Setonovou nebo Dorothy Dayovou ze Spojených států.
Dokument rovněž uvádí, že papežové František i Lev XIV. dokládají, že ženám je možné svěřit autoritu vedoucích funkcí vatikánských úřadů, aniž by byly nositelkami svěcení. Otázku, zda v církvi existuje „petrinský princip“ vyhrazený mužům a „mariánský princip“ odpovídající ženské přirozenosti, studie popisuje jako nevyřešenou kontroverzi.
Pátá synodní skupina se s odvoláním na Jana Pavla II. a Františka zabývá také otázkou „monopolizace“ autority v souvislosti se svátostným svěcením. Podle dokumentu nelze do budoucna předpokládat, že nositel služebného kněžství bude odborníkem na vše a tedy automaticky univerzální autoritou. Všímá si také vztahu charismatu a církevního úřadu a v této souvislosti připomíná i neustanovené služby, které nejsou vázány na svátostné svěcení.
Deset pracovních skupin k reformním tématům vzniklo z podnětu papeže Františka v roce 2024 mezi prvním a druhým zasedáním světové synody, aby zpracovaly podněty, které na prvním zasedání nejvíce rezonovaly. Jejich práce měla generálnímu shromáždění umožnit soustředit se na vlastní téma synody, jímž je synodalita církve.
