Jürgen Habermas (1929-2026)
Autor: Wikipedia.org / Wolfram Huke / Creative Commons
Starnberg (Bavorsko) – Jeden z nejznámějších intelektuálů v Evropě i na světě, Jürgen Habermas, zemřel 14. března v německém Starnbergu v Bavorsku ve věku 96 let.
Předseda německé konference katolických biskupů Heiner Wilmer jej označil za výjimečného filozofa. „Šíře jeho myšlení a vizionářská síla budovat mosty mezi filozofií a náboženstvím přetrvá,“ uvedl Wilmer.
Dialog nevěřícího Jürgena Habermase s kardinálem Josephem Ratzingerem (později se stal papežem Benediktem XVI.) zůstane nezapomenutelný, dodal biskup Wilmer, protože „prokázal, že teologie nemůže existovat bez filozofie a filozofie nemůže existovat bez teologie“.
Diskuze obou předních německých a evropských intelektuálů vyšla knižně na začátku století v několika jazycích pod názvem „Dialektika sekularizace: O rozumu a náboženství“. Často se uvádí jako příklad občanské a racionální debaty mezi významnými osobnostmi s velmi odlišným zázemím.
Habermas se narodil 18. června 1929 v Düsseldorfu. Studoval mimo jiné historii a psychologii na několika univerzitách. Později pracoval v Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, kam jej pozval Theodor Adorno, a kde se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů kritické teorie tzv. „Frankfurtské školy“. Za svou práci získal různá ocenění. V některých nekrolozích čteme, že byl mimořádný sociální vědec, výjimečný učitel a nejvlivnější veřejný intelektuál v poválečném Německu.
Habermas mluvil o významu křesťanství pro demokracii, měl kritický pohled na masmédia a politickou komunikaci a ve svých knihách se také zabýval veřejnou diskusí, sjednocováním Evropy a vztahem mezi vírou, rozumem a věděním.
Mezi jeho publikace patří Diskursivní teorie liberální demokracie, Mezi naturalismem a náboženstvím, Strukturální přeměna veřejnosti, Technika a věda jako ideologie a Teorie demokracie dnes. Některé z nich jsou také v češtině a slovenštině.
Náboženské fundamentalistické sklony musí být pod kontrolou světla rozumu, zatímco sekulární rozum potřebuje reflexivní sílu náboženské víry a tradice, aby rozpoznal své meze, čteme v Dialektice sekularizace. Zde Habermas a Ratzinger vidí očistnou sílu, která se vynořuje ze vzájemného propojení rozumu a víry.
