arcibiskup Přibyl při pietě na mostě v Ústí
Autor: Jan Kirschner / Christnet.eu
Ústí nad Labem – V pátek 31. července se v Ústí nad Labem uskutečnilo vzpomínkové setkání na obyvatele německé národnosti, kteří byli v létě 1945 shozeni z mostu do Labe. Setkání za účasti arcibiskupa Stanislava Přibyla nebo německého velvyslance Petera Reusse se uskutečnilo v rámci Roku smíření, který Přibyl vyhlásil ještě jako litoměřický biskup. K davovému násilí v Ústí došlo po výbuchu v nedaleké muniční továrně, jehož přesná příčina nebyla objasněna. Zavražděno bylo několik desítek lidí. K násilí došlo na silničním – dnes Benešově mostě. Vzhledem k jeho rekonstrukci se páteční pieta uskutečnila na lávce železničního mostu.
Na vzpomínkovém setkání k událostem po konci druhé světové války pražský arcibiskup Stanislav Přibyl podle ČTK řekl, že úkolem běžných lidí není označit viníka, ale snažit se o uzdravení vztahů. V části Ústí nad Labem Krásné Březno 31. července 1945 vybuchl muniční sklad a poté následoval jeden z největších masakrů německého obyvatelstva po válce. Při explozi zahynulo 27 lidí, následné vraždění, při kterém byli lidé stříleni, topeni či shazováni z mostu do Labe, nepřežily podle historiků desítky lidí. Jejich smrt měla být podle některých zdrojů odplatou za výbuch ve skladu, označený za německou sabotáž.
Německý velvyslanec Peter Reuss poděkoval organizátorům za přípravu setkání a připomněl staleté soužití Čechů a Němců v tomto regionu. Ocenil, že se po roce 1989 stále více lidí zajímá o německou minulost svého kraje a připomíná si často jeho bolestné údalosti. „Letos na jaře se ozývaly hlasy, podle nichž je na smíření mezi Čechy a Němci příliš brzo. Stejně jako v Brně však i Vy zde v Ústí dokazujete, že to není pravda,“ uvedl dále velvyslanec Reuss a upozornil na to, že v příštím roce si připomeneme 30. výročí Česko – německé deklarace, které bude spojeno s oslavnou česko-německého kulturního jara. „Doufám, že se při tom znovu potkáme tady v Ústí,“ dodal Reuss.
Patečního vzpomínkového setkání u pamětní desky u cukrovaru a následně na lávce železničního mostu se zúčastnili také zástupci církve, místních politiků i německých spolků. Desetihodinovou cestu vlakem z Německa absolvovala pamětnice, která se narodila v roce 1939 v ústeckém Svádově. „Byla jsem malá, ale pamatuju si to. Vůbec jsem to tehdy nechápala. Bylo to hrozné,“ řekla ČTK. Dodala, že do Ústí jezdí při výročí od 90. let minulého století pravidelně, letos prý to bylo s ohledem na věk zřejmě naposledy.
Pro přeživší má podle Přibyla připomínka tragických událostí obrovský význam. „Právě díky tomu může někdy dojít k uzdravení těch vztahů,“ uvedl. Po proslovech, modlitbě v češtině a v němčině, položení věnců u cukrovaru a pietě na železničním mostě, který posloužil jako náhrada za uzavřený Benešův most, odjeli účastníci setkání na faru. Večer se pak v ústeckém kostele uskutečnila bohoslužba. „Připomínáme si události, ale je potřeba připomínat si lidi, kteří zahynuli. Po celém světě dnes umírají lidé z různých nesmyslných důvodů. Lidský život má obrovskou nevyčíslitelnou hodnotu, tak bych si přál, abychom viděli v druhém člověku člověka. Že to není zástupce nějaké politické či náboženské skupiny, ale člověk, který byl stvořen proto, aby měl vztahy a mohl milovat,“ uvedl podle ČTK Přibyl.
V místě, kde přes 81 lety sklad vybuchl, se po explozi rychle šířil požár, který vinou vybuchujících min a munice přeskočil na okolní budovy i na nedaleký pivovar. Jednoznačné příčiny exploze muničního skladiště ani následného vraždění se nikdy nepodařilo odhalit. „Ve chvíli, kdy skončila směna v chemičce na Střekově a Němci přecházeli po mostě domů, si to s nimi Češi začali vyříkávat, házeli je z mostu. Někteří nepřežili, další byli vyloveni až u Königsteinu,“ řekl ČTK Jan Vondrouš ze společnosti Collegium Bohemicum, které se v expozici ústeckého muzea věnuje vztahům Čechů a Němců.
Oběti masakru byly na veřejných prostranstvích stříleny, ubíjeny klacky a bodáky, topeny v protipožární nádrži. Kolik lidí zemřelo, se podle Vondrouše dodnes neví, byly jich desítky. Na masakru se podle historiků podíleli členové Revolučních gard, neznámí civilisté, ale i vojáci 28. pěšího pluku československé armády a Rudé armády. Podle názoru některých historiků mělo krveprolití demonstrovat nutnost odsunu Němců z Čech, o němž právě jednaly velmoci v Postupimi.
Některá svědectví, hovořící především o hrůzách páchaných v ústeckých ulicích, se podařilo získat od pamětníků až po roce 1990. Do roku 1990 byly na české straně události bud zamlčovány nebo tendenčně interpretovány. Studium historických dokumentů nebylo možné pro jejich utajování.
