Pomýlené tažení proti Istanbulské úmluvě

Církev a svět / Daniel Soukup / 27. listopadu 2018
Pomýlené tažení proti Istanbulské úmluvě

Mons. Petr Piťha
Autor: Repro ČT24

Tažení proti ratifikaci Istanbulské úmluvy vychází z mylných předpokladů, opírá se o překroucené a nepravdivé argumenty, zbytečně vyhrocuje situaci a rozděluje a vyčerpává českou katolickou církev.

A ještě ke všemu se jakousi bitevní korouhví tohoto tažení stalo svatováclavské kázání Mons. Petra Piťhy. V tomto nešťastném textu Mons. Piťha například šmahem nařkl své názorové oponenty z neonacismu, označil homosexuály za budoucí „nadřazenou vládnoucí třídu“ a prohlásil, že „za každý nesouhlas“ budou lidé napříště „deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru“.       

Nyní Mons. Piťha zveřejnil text, ve kterém se své přemrštěné výroky pokouší hájit. Neúspěšně. Sice aspoň mírní tón, ale i tento jeho text je plný nedoložených tvrzení, špatně pochopených faktů a domnělých spojitostí mezi nesouvisejícími jevy.   

Mons. Piťha kupříkladu zdůrazňuje, že podle Úmluvy „může dojít k odnětí rodičovských práv, je-li to v nejlepším zájmu dítěte“ (čl. 45, odst. 2). Jenže toto nijak nesouvisí s „genderovou ideologií“, ačkoliv se Mons. Piťha snaží sugerovat opak. Netuším například, proč argumentuje jedním zákonem z kanadského Ontaria (navíc špatně pochopeným), vždyť Kanada Istanbulskou úmluvu nepodepsala.  

Následně Mons. Piťha uvádí některé příklady, kdy Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch dítěte proti jeho rodičům. Takové případy bývají spletité a bolestné; a o přiměřenosti toho či onoho rozsudku lze určitě diskutovat. Ani tady ale neexistuje žádná spojitost s „genderovou ideologií“. Třeba v případu R. a H. versus Spojené království, který Mons. Piťha zmiňuje, byly příčinou odebrání dítěte závažné a vleklé rodinné problémy způsobené alkoholismem matky (souhrn viz zde; podrobnosti o případu zde).

Celý tento oddíl Mons. Piťha uzavírá zcela nepodloženou větou „odebrání dítěte je tedy Úmluvou umožněno“. Kromě Kanady totiž uvedl příklady ze dvou zemí, které úmluvu neratifikovaly (Velká Británie, Irsko), a složitý případ Strand Lobben a další versus Norsko z let 2008–2011 (o něm např. zde). Norsko přitom Istanbulskou úmluvu ratifikovalo až v roce 2017; a neodvolává se na ni ani rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v této věci z listopadu 2017.

A hlavně: zbavení rodičovské odpovědnosti ve svém § 871 dávno upravuje i český občanský zákoník. Ochrana rodinného soužití má samozřejmě vysokou hodnotu. Jenže když rodiče svým dětem ubližují nebo se dopouštějí jiných trestných činů, může odebrání dítěte být nejlepším ze špatných řešení. Je na českých soudech, aby vždy pečlivě zvážily všechny okolnosti případu, a Istanbulská úmluva na tom nic nemění.

Předsudky a tradice

V dalších pasážích svého textu se Mons. Piťha (podobně jako jiní kritici) snaží vyčíst mnohem víc, než by bylo zdrávo, z čl. 12, odst. 1 úmluvy: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Zaprvé, na Istanbulskou úmluvu – stejně jako na další mezinárodní smlouvy – se vztahuje ustanovení  čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (platné i v Česku): „Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.“ (celý text Vídeňské úmluvy).

Předmět a účel Istanbulské úmluvy je jasný z jejího oficiálního názvu: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Ony „zvyklosti“ zde tedy jednoznačně znamenají – a soudy to tak musejí vykládat – zvyklosti, které obnášejí nebo ospravedlňují násilí vůči ženám a domácí násilí. Jde například o vraždy ze cti, ženskou obřízku anebo kulturně podmíněnou představu, že manželku či děti je správné třeba i brutálně zbít, pokud nejsou „poslušné“.  

Zadruhé, čl. 12., odst. 1 Istanbulské úmluvy je převzatý (s trochu pozměněnou textací) z čl. 5 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, kterou Československo ratifikovalo v roce 1982 a po svém vstupu do OSN ji roku 1993 přijala i Česká republika. Žádná z věcí, před kterými v souvislosti s tímto ustanovením varují kritici Istanbulské úmluvy (například zákaz českých velikonočních zvyků), za celou tu dobu ani náznakem nenastala.

V oddíle věnovaném tvrzení, že „homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu“, argumentuje Mons. Piťha citáty z české Příručky pro genderově citlivé výchovné poradenství (2007), které dokonce ani poté, co je účelově vytrhl z kontextu, jeho tvrzení nikterak nedokládají.  

Dále zde Mons. Piťha odkazuje na dva americké texty z roku 1987: článek Michaela Swifta Gay Revolutionary, který, jak sám přiznává, byl míněn satiricky; a článek Steva Warrena Warning to the Homophobes, který nejspíš vůbec neexistuje (viz též zde). Ale i kdyby první text byl míněn vážně a druhý by existoval, vůbec není zřejmé, proč by se stovky politiků, úředníků, policistů a odborníků ze 47 členských států Rady Evropy, které Istanbulskou úmluvu po celé roky dojednávaly, měly nechat omámit a ovládnout dvěma dávnými článečky z amerických subkulturních časopisů.  

Proč úmluvu ratifikovat

Dnešní společnost – jakákoliv společnost – není černobílá. V mnoha etických otázkách svět dosáhl ohromného pokroku: příkladem může být nepřijatelnost otroctví a mučení, přinejmenším v našem civilizačním okruhu. Naopak některé současné jevy musíme my křesťané odmítnout. A jiné jsou z křesťanského hlediska nejednoznačné, mají jak pozitiva, tak negativa a je zapotřebí o nich vést diskusi. Ovšem to, že se některé křesťanky a křesťané tak ostře staví proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, je do značné míry omyl pramenící z nepřesného pochopení jejího obsahu a značného přecenění jejího významu.   

Istanbulská úmluva se svým jazykem ani myšlenkovými východisky nijak nevymyká z dlouhé řady všemožných mezinárodních smluv, zpráv a strategií, které obvykle v klidu a míru přijala i naše země. Vím to naprosto bezpečně a velmi důvěrně: mnoho let se věnuji odbornému překladu a stovky stran takovýchto dokumentů jsem slovo od slova překládal, dohledával si k nim informace, ověřoval terminologii.

Istanbulská úmluva není zbytečná. Kriminální činy, o kterých se v ní píše, sice už u nás trestné jsou, ale v prevenci a ochraně obětí stále máme jisté mezery. Ratifikací úmluvy se zavážeme k jejich odstraňování a zajistíme, že Česko bude i nadále zemí, která bere problém násilí na ženách a domácího násilí vážně. A také se jasně přihlásíme k mezinárodnímu společenství států ctících důstojnost a práva všech lidí bez rozdílu, tedy hodnoty vzešlé z křesťanství.  

Istanbulská úmluva nešíří žádné nepřátelství mezi muži a ženami – jednoduše proto, že o vztazích žen a mužů na obecné rovině vůbec nepojednává. Zabývá se výhradně násilím vůči ženám a domácím násilím, tedy určitými přesně vymezenými podobami patologického a kriminálního chování. Podobně, dejme tomu, Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (2007) rozhodně nešíří nepřátelství mezi dětmi a rodiči.

A Istanbulská úmluva neprosazuje „genderovou ideologii“. Výraz „gender“ dnes pro řadu konzervativněji založených lidí, často křesťanů, funguje jako určitá zkratka pro soubor různých jevů a hodnot, které odmítají. To je samo o sobě zcela v pořádku, lidská mysl a lidský jazyk takto prostě fungují. V levicových kruzích se zase používají jiná souhrnná negativní označení, třeba „konzervativní“ nebo „neoliberální“. Nicméně právě u věcí, které nám jsou proti srsti, je zvlášť důležité snažit se řídit moudrou radou svatého Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“ (1. Tesalonickým 5, 21–22) – s důrazem na první a druhý bod.

Církev a gender

Je pravda, že některé „formy feminismu… nemůžeme považovat za vhodné“ (papež František, Amoris laetitia, čl. 54), což ovšem platí pro všechny složité společenské jevy. Samotný pojem gender ale vychází z poznání nezpochybnitelné a velmi důležité pravdy, že existují rozdíly mezi biologickým pohlavím a „genderovou rolí“, tedy souborem společenských představ o „ženskosti“ či „mužskosti“.

Pohlaví a gender se leckdy plete. Zaměňuje je mimochodem i Mons. Piťha, když v souvislosti s „genderovou ideologií“ mluví o intersexuálech. Intersexualita je totiž biologický (nikoliv sociální) stav, kdy se podle pohlavních orgánů nedá jednoznačně určit, jestli je daný jedinec muž, anebo žena.

Pojímání genderových rolí se v různých společnostech a dobách často liší. Stačí zalistovat Biblí nebo libovolnou historickou či cestopisnou knihou a příklady jejich ohromné proměnlivosti najdeme skoro na každé stránce. Je to jeden z podstatných projevů úžasné rozmanitosti lidské kultury. Avšak některé tradiční genderové role – a právě o ně a žádné jiné se zajímá Istanbulská úmluva – můžou být jednou z příčin útlaku a násilí.      

Preambule úmluvy zdůrazňuje, že „obětí (domácího násilí) mohou být i muži“; nicméně zároveň uvádí, že „ženy a dívky jsou riziku genderového násilí vystaveny ve větší míře než muži“ a že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami“. To je bohatě doloženo antropologickými, historickými, sociologickými a kriminologickými výzkumy a plně to odpovídá učení církve.

Například Jan Pavel II. v listu ženám (1995) píše: „Jsme bohužel dědici dějin, které značně nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách a na každém místě ztížily cestu ženy, které byla upírána její důstojnost, jejíž přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována.“ Jako jednu z příčin uvádí „sílu kulturních návyků, jež během staletí utvářely mentalitu a instituce ve společnosti.“ Omlouvá se za podíl církve na útlaku žen a vyjadřuje „obdiv ženám dobré vůle, které se věnovaly obraně důstojnosti a postavení ženy tím, že vybojovaly pro ženy základní společenská, hospodářská a politická práva, a to tím spíše, že se pustily do této iniciativy v dobách, kdy takové úsilí bylo považováno za přestupek, za známku nedostatečné ženskosti, za projev exhibicionizmu, ba dokonce za hřích!“ A zdůrazňuje, že „je třeba na této cestě pokračovat!“ Ve stejném duchu se vyjadřuje například papež František v exhortaci Amoris laetitia (čl. 54).

Istanbulská úmluva, jako žádný lidský výtvor, jistě není dokonalá. Nicméně věnuje se velmi důležitému tématu, je v souladu s učením církve a papež ani biskupské konference naprosté většiny evropských zemí proti její ratifikaci neprotestují. Už několik let ostatně v řadě evropských států platí (například ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Rakousku), a nezpůsobila v nich nic z toho, čeho se její kritici obávají. Tažení proti ní není opodstatněné. Sám jsem dost ješitný a dobře vím, jak těžké je si přiznat, že člověk omylem bojoval proti chiméře. Ale občas nic jiného nezbývá. Sestry a bratři, prosím, vzpamatujte se.

Autor je proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)