Každý večer jsem spolu s rodiči poslouchal Vatikánský rozhlas, kde často promlouval kardinál Josef Beran, Jednou řekl: “Církev svatá často chybovala, a pak za to musela i trpět během toho celého vývoje historického…” Bylo to pokorné přiznání chyb a nedostatků církve ze strany vysokého církevního hodnostáře, vlastně mučedníka pro víru, jehož padesáté výročí umrtí si připomínáme v těchto dnech. 

Tak jako každý rok se i letos uskutečnil Národní pochod pro život a rodinu, který pořádá organizace Hnutí pro život, jež si vzala za cíl vrátit respekt k nenarozenému životu a obnovovat ve společnosti kulturu života. Jsou body, které Hnutí pro život akcentuje a s nimiž je nutné souhlasit. Když se ale podíváme na argumentaci členů a sympatizantů Hnutí pro život, bohužel musíme nabýt dojmu, že o (ne)narozený život tady jde až v poslední řadě.     

Smolenovu „Cestu na Západ“ jsem přečetl během několika dní a hned jsem ji doporučil přátelům. Ne všem, ne každý knihu pochopí, myslel jsem si. Recenze Norberta Schmidta pak ukázala, že jsou i ti, kteří ji pochopí, ale s jejím poselstvím vášnivě nesouhlasí. Skvělé!

V přírodě je běžné, že útočící zvíře se zaměřuje na nemocného a slabšího jedince, aby ho snázeji mohlo ulovit. Něco podobného se objevuje i v oblasti pohlavního zneužívání. Agresor si pečlivě vyhlédne svoji oběť: vybírá jedince, který pochází z problémové rodiny, ve které nepoznal životní jistotu a lásku, cítí se osamocen, je sexuálně a citově neukojen…

Zažili jsme již celonárodní anketu, koho že si nanejvýš vážíme. Jednoznačně vyvoleným se mohl stát Jára Cimrman. Leč byl organizátory ze soutěže vyloučen. O bourání a ničení soch toho známe již hodně. I v „moderní době“.