Jeden z nejdůležitějších úkolů, kromě naší profesionální dráhy, je najít bytost, se kterou můžeme sdílet radosti i bolesti našeho života. Pro většinu z nás takový vztah vyústí v manželský svazek, ve kterém probíhá emotivní, sexuální a sociální komunikace. Podstatné je nejen najít toho pravého člověka, ale především neztratit ho v bouřích a těžkostech našeho žití.

Odhalených skandálů katolických kněží, kteří zneužívali svého postavení a nezvládali svou sexualitu, jako by nemělo konce. Ale ani pastoři a faráři protestantských církví nejsou vůči nezvládnuté sexualitě imunní. Jak zvládat sexuální pokušení, které začíná církevnímu služebníku přerůstat přes hlavu, co doporučit a jak čelit selhání, které se stane, a vyvarovat se tak pokrytectví?

Marie Kolářová ve svém příspěvku Trest smrti je nepřípustný za všech okolností reaguje na text Romana Jocha, ve kterém Joch komentuje nedávné vyhlášení papeže k trestu smrti. Mám za to, že se autorka se svými argumenty s námitkami Romana Jocha míjí.

O skandálním svatováclavském kázání mons. Petra Piťhy toho již bylo napsáno mnohé. To, co však v reakcích takřka chybělo, je odkaz na mezinárodní kontext (ultra)konzervativních náboženských skupin bojujících proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, ale i proti „genderové ideologii“ a právu na potrat.

Debata o tom, co patří k jádru křesťanské víry, trochu připomíná diskusi, co všechno můžeme odsekat z člověka, aby pořád ještě zůstal naživu. Docela hodně. Můžeme postupně ubírat různé koncily a synody, myslitele, dogmata, více či méně závažná prohlášení, vyškrtat pár autorů z prostředí konkurenčních konfesí. Pak ještě zbude evangelium. Tam se tvůrčí činnost nezastaví, protože jsou tu ještě zázraky.