Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

V debatě pod mým článkem o tom, jak oslovit sekulárního člověka se objevila celkem podstatná debata o tom, co se myslí slovem víra. V článku zazněly věty, že "vírou myslíme přesvědčení o nadpřirozených bytostech nebo entitách, jako jsou Bůh nebo bohové, duchové, andělé, démoni, džinové a tak dále." Sekulární člověk „nevěří v nadpřirozené bytosti, entity nebo sféry“

Na jeden rok se v Litomyšli otevřela cesta k tomu, aby se Stůl Pánův považoval za Pánův a ne za stůl jednotlivých církví. Podle mne i podle kolegů to bylo jako v nebi. Že to muselo narazit, je nabíledni. Biskup jedné církve zakročil, protože jej k tomu měli jeho vlastní.

Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti? Zní to utopicky, naivně a populisticky? 

Co to vlastně znamená, že žijeme v sekularizované společnosti, o které se tak často mluví? Společnost sestává z lidí, takže jde o sekulární lidi. Co jsou jejich vlastnosti? Sekulární znamená prostě nenáboženský, takže je třeba si definovat, co myslíme tím „náboženským“.