Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem četl, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat.

Od první smutné nepřiměřenosti, související s úmrtím Karla Gotta, jsme – zdá se – ochráněni. Nebudeme dávat dělovou ránu při státním pohřbu. Místo toho se chystá veřejné rozloučení na Žofíně a zádušní mše pouze pro zvané v Katedrále. A právě s touto druhou událostí bychom měli mít ještě větší problém, než s populistickým nápadem uspořádat zpěvákovi státní pohřeb.

Jak často se dnes v rodině bavíme o drobné práci kněze či jeptišky, když připravuje někoho ke svátostem? Kdy se veřejně bavíme o samotě kněze, který sice má celou farnost, ale nemá věrné srdce manželky/manžela, kterému nemůže své radosti a starosti svěřit.  Přesto se nám kněží a sestry snaží sloužit.

Jistý církevní hodnostář nedávno dospěl k názoru, že stoupence práv různých sexuálních menšin už začali podporovat i satanisté. To je dost odvážná myšlenka, protože zatím se na všelijakých akcích hrdosti objevovali politici, umělci, akademici, studenti, matky a otcové rodin a jiné asociální živly, ale o satanistech nebyla zatím řeč.

Těžká, přetěžká záležitost. Na jedné straně neotřesitelné přesvědčení, že není, co řešit, protože v Bibli je to jasné, navíc je to „proti přirozenosti“. Takže homosexuální jednání je hřích, je to deviace a je to celkově odporné. Na druhé straně neotřesitelné přesvědčení, že není co řešit, protože homosexuálové mají na svůj sexuální život plné právo.