Seznamka
Pavel Bělobrádek
Autor: facebookový profil autora
K situaci v Izraeli a pásmu Gazy se vyjádřila řada lidí, včetně velmi známých osobností i z řad křesťanů. Podepsal jsem Valentýnskou deklaraci, jakkoli jsem si byl vědom, že text má několik slabin, včetně zbytečného ostnu k petentům jiného textu. Některé trefně popsali Tomáš Halík i Věra Tydlitátová. Rád bych proto vyjádřil svou pozici jak k samotné „Výzvě ke změně postoje české vlády ke krizi na Blízkém východě“, tak k textu Tomáše Halíka „Politika „zub za zub“ odporuje evangeliu i zdravému rozumu“. Už z toho důvodu, že si pana profesora hluboce vážím.
Některé věty ve výzvě vládě pokládám za přehnané a jednostranné. Slovo bezprecedentní považuji za naprosto nepřiměřené. Opravdu izraelská armáda znásilňuje při mučení ženy před zraky příbuzných i dětí, kastruje muže, mučí a vraždí děti před jejich rodiči? Unášejí Izraelci děti a drží je jako rukojmí nebo je dávají do (pře)výchovy na vlastním území? V tomto smyslu se Izraelci opravdu nechovají ani jako ruští agresoři, ani jako teroristé z Hamásu. Také chci připomenout hrůzy spáchané na civilním obyvatelstvu např. v Čečensku a bývalé Jugoslávii.
Jistě bychom všichni rádi podpořili „kroky mezinárodního společenství ke spravedlivému vyrovnání mezi Izraelci a Palestinci a zajištění bezpečného soužití obou národů“. Myslel jsem na to i u hrobu Šimona Perese, který jsem navštívil. Bohužel se stále ukazuje, že ve skutečnosti to až na světlé výjimky v arabském, natož perském světě skoro nikdo upřímně nechce. Platí to bezesporu i u zásadní části muslimů obecně. Čest výjimkám (např. vrchnímu imámovi univerzity Al-Azhar Ahmedu al-Tajíbovi). Nejde pouze o jednotlivé teroristy a radikály, ale o masu lidí v muslimských zemích i v komunitách na Západě, kteří si přejí jen jedno: zničení Izraele a vyhubení Židů. Všechno ostatní je jim málo. Ústupky a vstřícnost jsou pokládány za slabost. Stále platí slova Goldy Meirové: „Můžeme Arabům odpustit zabíjení našich dětí. Nemůžeme jim ale odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Budeme mít mír s Araby jen tehdy, až bude láska k jejich dětem větší než nenávist k nám.“
Osobně jsem skeptický k názoru, že v dohledné době skutečný mír a dva státy vzniknou. Bez ohledu na současnost. Protože to nechce ani Irán, ani podstatná část arabského světa. Velkou otázkou je také zhoršení vztahů s Ruskem a jeho sblížení právě s Íránem. Palestince přijmout ostatní „bratrské státy“ příliš nechtějí, snad proto, že v nich cítí buď budoucí problémy na vlastním území (vzpomeňme pokus o převrat v Jordánsku v 70. letech), nebo si je prostě „pěstují“ jako problém Izraele. Tedy jako záminku k antijudaismu a antisionismu. Co je příčina a následek? Zničil soužití Hamás, nebo Izrael? Může za růst antijudaismu sám Izrael, nebo ho šíří, podporuje a stupňuje někdo jiný, je pěstován druhou stranou? Debata o slepici a vejci se dá vést donekonečna. Popravdě jsem nezaznamenal podporu zabíjení civilistů nebo rozlišování obětí konfliktu ani ze strany vlády, ani od prezidenta republiky. Teroristé chápou příměří jen jako taktický tah, mezikrok v rámci naplnění cíle, kterým je vytlačení Židů do moře. Chtějí si odpočinout, nabrat síly, za evropské peníze vyhloubit tunely a připravit další rakety a zbraně na zabíjení Židů. Pochybuji, že pokud bude existovat zahraniční podpora teroristům, má mírový proces opravdovou šanci. Zde musí realismus a pragmatismus vítězit nad rádoby zbožným přáním a naivitou. I když zázraky se dějí, jak vidíme v Irsku. Přes všechna úskalí a limity takových srovnávání.
„Nechceme proto mlčet v situaci, v níž s ledujeme výrazné proměny v používaném jazyce, potažmo možné posuny v hodnotovém ukotvení našeho státu,“ píše se také ve výzvě. S touto větou zcela souhlasím, ale moc jí nevěřím v tomto kontextu a považuji ji za poněkud účelově použitou. Mění se v současnosti smysl a význam mnoha slov a institucí (v pojetí jejich chápání Petrem Pithartem). Vzpomenu jen posun ve vnímání funkcí, definic a obsahu takových pojmů jako „láska“, „hřích“, „manželství“, „rodina“, „diskuse“, „svoboda“, „přirozenost“ nebo „normálnost“.
Pokud jde o „kolektivní trest“, nedomnívám se, že by šlo ze strany Izraele o cílený plošný masakr. Lidské štíty jsou nejzbabělejší taktikou potvrzující slova bývalé izraelské premiérky. Sám jsem za aktivní vstup do českoněmeckého smíření byl potrestán mnohým nepochopením, urážkami, nenávistí a byl jsem konfrontován s obhajováním kolektivní viny do třetího a čtvrtého kolene, které odmítám. Také se obávám, že tvrzení o vysídlení milionu Palestinců Izraelem není zcela přesné, jde i o generace narozených v Gaze.
Odkazy na autoritu římského biskupa jsou legitimní. František udělal pro církev i svět, lidstvo, obrovskou službu. Ne ve všem se s ním shodnu, což je asi přirozené. On i celá církev má prorockou roli. Avšak ti, kteří říkají, co a jak dělat, mravouci, myslitelé, morální autority, většinou nejsou nuceni tyto zásady realizovat v politické praxi a účinně je prosazovat. Tento hlas, nastavené zrcadlo, mantinely, ideály jsou nesmírně důležité. Ovšem strom praxe je velmi, velmi zelený. Obrovská zodpovědnost za jiné lidi často nutí člověka, který rozhoduje za druhé a o druhých, přemýšlet o neřešitelných otázkách. O etice menšího zla, o kompromisu. O tom, kde jsou pro ně limity a kde již to je zrada principu. Kde se ohnutý stromek zlomí. Co je opravdu nezbytné a nutné. Realita je někdy o dost složitější než teorie. Máme opravdu povinnost zachraňovat vždycky každého? Nabrat na skutečnou i pomyslnou loďku více lidí, než unese a hrozí její potopení? Spolu s Janem Sokolem říkám, že vše má svou míru.
Etika války podle katolické nauky samozřejmě není pro Židy závazná. To nic nemění na její síle a nebere nikomu právo, aby ji aplikoval i na nekřesťany. V tomto případě přiměřenost způsobené škody a zla je jistě pádný argument. A starozákonní „vyhubte je jako klaté“, „oko za oko“ je pro křesťany nepřijatelné. Na druhé straně po diskusích s panem biskupem Holubem beru v úvahu to, že ač se po křesťanech chce nastavit druhou tvář, nikdy to nesmí být tvář někoho jiného. Že je správné se obětovat, ale nemáme právo obětovat ty, za které neseme odpovědnost.
Už Chammurapiho zákoník zavedením recipročního trestu významně posunul lidstvo od nekonečné spirály krevní msty. Soudit Izraelce z naší pozice, vyčítat jim, že viníky chtějí potrestat i přes nepřiměřenost škod, které při tomto cíli v Gaze jsou nevyhnutelné, je jistě možné. Ovšem je také třeba vnímat princip „Masada už nesmí nikdy padnout“, stav permanentní války, terorismu, a navíc i brutalitu útoku. Nemyslím si, že cílem Izraele je „vyhubit jako klaté“ všechny Palestince. Cílem je bezpochyby zničit Hamás. Nebo je snad morální nechat se donekonečna vydírat únosy a čekat znovu a znovu na požadavek stonásobného propuštění skutečných nepřátel Izraele? Netrestat viníky, kteří nikdy nebudou litovat? Nezlikvidovat zcela jasné permanentní nebezpečí pro vlastní obyvatele, které se zjevně bude opakovat?
Můžeme jistě vést debatu nad nezbytností kobercových náletů na Německo, na civilní oběti bombardování nejen továren i v protektorátě, na svržení atomové bomby, „humanitární“ bombardování Srbska. Nechtěl bych volit, zda po rozluštění německého kódu zachránit konvoje, nebo je i s posádkami obětovat, protože jejich záchranou prozradíte nepříteli, že jeho šifra je prolomena, což znamená násobně více mrtvých. Není to tak snadné, když nesete přímou odpovědnost. Popravdě, jsem rád, že o takových věcech jsem nikdy rozhodovat nemusel. Občas jsem byl v koncích i při banálních rozhodnutích. Vím, jak těžké to někdy je, každý si za ně pak nese důsledky. V takovýchto případech se mi slovy Františka chce říci: „Kdo jsem já, abych soudil?“
V mírové politice se dá inspirovat slovy Jana Sokola, že kompromis není rezignací na hodnoty, protože se politici nakonec musejí domluvit. Ale při obraně proti vyhlazovací válce se optika mění. Mnozí vědí, jak je těžké někdy zohlednit okolnosti. Jistěže účel nesvětí prostředky. Zajisté, Izrael zabíjí mnohé civilisty. Jsem ovšem přesvědčen, že až na excesy ne úmyslně a rozhodně ne systematicky. Věřte, že je mně civilních obětí v řadách Palestinců líto, protože nebyla jejich volba, kde se a komu narodili, kdo jim vymývá mozky, kdo si z nich dělá živé štíty a jejich bídu a následnou frustraci používá jako prostředek k vlastním cílům. Jako je mně líto německých a ruských matek, stejně jako amerických a ukrajinských, které přišly o děti na bojišti i v zázemí. Měli smůlu, kde a kdy se ocitli.
Příčina a následek, zločin a trest, pomsta a milosrdenství, teorie a praxe. Velká témata. Přetrhnout spirálu nenávisti je velký úkol a správný cíl. Jen vše není vždy tak jednoduché, když o tom „pouze“ uvažujete a když musíte skutečně rozhodnout sám o životě jiných.
Autor je poslanec Parlamentu České republiky za KDU-ČSL
