Seznamka
Bochumská profesorka dogmatiky a dějin dogmatu Gunda Wernerová
Autor: Ruhruniversität Bochum
Prohlášením Dignitas infinita chce Vatikán postavit do středu pozornosti lidskou důstojnost – 75 let po Všeobecné deklaraci lidských práv na půdě OSN. Lidská důstojnost byla vždycky majákem církve, čteme v dokumentu. Že však církev dlouhou dobu lidská práva odsuzovala a teprve 15 let po deklaraci Spojených národů k nim našla pozitivní vztah, o tom se mlčí. Bochumská profesorka dogmatiky a dějin dogmatu Gunda Wernerová proto v prohlášení nevidí pokrok, naopak. Církev se do dneška nevyrovnala s vlastní historií viny, diskriminace a porušování lidských práv.
Paní profesorko, v prohlášení Dignitas infinita se říká, že církev se od počátku zastávala lidské důstojnosti. Můžete to jako historička dějin dogmatu potvrdit?
Dokument na to jde velmi chytře tak, že do středu pozornosti staví lidskou důstojnost, nikoliv lidská práva. S odvoláním na knihu Genesis lze skutečně dobře argumentovat, že při pohledu na člověka jako Boží obraz bylo toto téma vždycky středem zájmu. Genesis 1, 26-27, tedy stvoření člověka jako Božího obrazu, jako muže a ženy, se pojímá jako stěžejní argumentační bod. Člověk má skoro dojem, že je to důležitější než evangelium. Při pohledu na teologii a dějiny dogmatu je to však lakováním na růžovo tvářit se, jako by důstojnost vždycky byla těžištěm církevní argumentace. Pokud církev ve svých dějinách mluvila o důstojnosti, sotva šlo o důstojnost všech lidí. Místo toho šlo především o důstojnost muže.
Lidská práva však vypadají prominentně. Na Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 se klade velmi silný důraz.
Úplně se ale vytrácí, že církev až do roku 1963 – v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. byl k lidským právům pozitivní vztah – výslovně argumentovala proti lidským právům. A teď se Dikasterium pro nauku víry tváří, jako by odjakživa stála na straně lidských práv a svět a společnost se přidaly teprve v roce 1948.
Váš münsterský kolega Michael Seewald mluví o „technikách budování fasády kontinuity” k ospravedlnění vývoje církevní nauky. Je to i tento případ, kde chceme dosáhnout něčeho dobrého pomocí vykonstruované kontinuity?
Dokument samozřejmě otevírá důležitá a naléhavá témata. Že se pro církev stává tématem násilí v digitálním světě a že ho odmítá, proti tomu nikdo nemůže nic namítat. Dobré je i to, že se mluví výslovně proti násilí na ženách a proti obchodu s lidmi. Ale nelze zastřít, že se tu na lidská práva odvolává organizace, která sama u sebe lidská práva ještě neratifikovala. V mnoha bodech to prohlášení prostě není upřímné.
Můžete nějaký bod vybrat?
Bod 43 pojednává o sexuálním zneužívání. Tato pasáž je překvapivě krátká – jiným tématům jako chudoba nebo potrat je věnováno odstavců několik; sexuální zneužívání je odbyto čtyřmi větami. Už to samo o sobě je nepoměr, ještě než si text prohlédnete víc. O obětech se v něm říká, že se cítí hluboce zraněny ve své lidské důstojnosti. Na jiných místech se zjišťuje, že je zraňovaná lidská důstojnost, tady se přiznává pouze subjektivní perspektiva. Zneužití se uznává jako překážka poslání církve, ale že uvnitř církve jsou struktury, které zneužívání usnadňují, to nevypadá. Úplně chybí pohled obrácený dovnitř, vlastní jednání církve se nereflektuje a nejsou uvedeny žádné příčiny.
Důležité jsou i otázky antropologie pohlaví, které dokument úzce spojuje s důstojností.
Odkaz na Gen 1,26-27 může být použit i k tomu, abychom zarazili jakýkoliv další vývoj, a sice ve třech argumentačních krocích: za prvé tím, že ze zprávy o stvoření odvodíme lidskou přirozenost předem danou Tvůrcem, která za druhé interpretuje člověka jakožto obraz Boží pouze jako muže a ženu, a za třetí jsou tyto dvě zasazeny do čistě binární komplementarity. Všechno, co se od této přirozenosti odchyluje, pak může být odmítnuto argumentem, že člověk se nestvořil sám. Otázka práva trans-osob, žen, spravedlnosti ve smyslu lidských práv je pak mimo debatu, protože ta jsou postavena proti přirozenosti a proti Tvůrci, a místem, kde se uskutečňuje lidská důstojnost, je přirozenost.
Na které teorie se odvolává učitelský úřad, když argumentuje proti genderovým teoriím?
To bych také ráda věděla. Neznám žádnou genderovou teorii, co neuznává rozdíly. Naopak – genderové teorie se k rozdílům vztahují, jejich cílem je rozdílnost a přijetí rozdílnosti. Mohli bychom říct, že genderové teorie chtějí přesný opak, totiž vyjádřit radikální diverzitu, která lidi formuje, chtějí ji formulovat a žít. Genderové teorie nechtějí vytvořit nového člověka. Právě tak málo, jako např. homosexuální osoby nebo trans-osoby nechtějí tvořit nic nového. Jde o to, že lidé sami pro sebe chtějí najít slova, jak se cítí a jak sami sebe chápou. Je to spíš tak, že římská interpretace antropologie pohlaví neguje rozdíly tím, že mluví (jen) o ženě (a matce) a muži.
Jako nadpis byla tentokrát zvolena „genderová teorie”, nikoliv „genderová ideologie”. Je tedy přece jen v myšlení Říma nějaký posun?
Myslím, že ne. Je to sice určitý jazykový vývoj – v odstavci předtím je řeč o lidech nikoliv „postižených”, nýbrž „odlišných”. Co se však týká genderu, věcně o žádný vývoj nejde. Stále jde o „ideologizaci”, o „kolonizaci”, k níž údajně dochází, a dokument se i nadále odvolává na stejné vlastní výpovědi z minula.
U otázky genderu si dokument stěžuje na kolonizaci. V teoretickém úvodu je pojem důstojnost odvozen pouze z textů magisteria a západních myslitelů. Postrádáte ještě jiné perspektivy?
V dokumentu, který si nárokuje diferencovanou argumentaci a nabízí průvodce dějinami idejí, bych si přála reflexi vlastního pojmu důstojnosti, který v minulosti právě nebyl vždycky pozitivní. Známe také dějiny viny, v nichž se důstojnost připisovala jen mužům, a sice bílým heterosexuálním mužům, zatímco důstojnost žen a barevných mužů (a žen) v zorném poli nebyla. Ze začátku se tu a tam citují i jiní myslitelé než papežové a církevní otcové, ale bohužel je typické, že nebyly přibrány jiné možnosti myšlení: ani feministické teorie, ani postkoloniální teorie nebo vůbec perspektivy globálního jihu. Tématem nejsou ani problematické výroky církevních otců a teologů na adresu žen a nezmiňuje se, že jsou dehonestující.
Minimálně důstojnost žen je výslovně téma.
To, že se výslovně mluví o násilí na ženách včetně femicidy, je pozitivní. Když se však podíváme důkladněji, co se v textu říká o důstojnosti žen, dostaneme se zase velmi rychle k chybějící sebereflexi: nejdřív se žádá stejná mzda za stejnou práci, rovnoprávnost a rovný kariérní postup. Ale pak tu není jediná věta o tom, že je přece jen trochu trapné, že tyto šance v naší církvi nejsou, protože kategoricky vylučujeme ženy z úřadů plynoucích ze svěcení. A tak si kladu otázku: jak někdo může něco takového napsat, aniž by se červenal?
Odstavec o genderových teoriích začíná jasným prohlášením, že je porušením lidské důstojnosti, jsou-li lidé vězněni, mučeni nebo zabíjeni jen na základě své sexuální orientace. Není to všude samozřejmé, dokonce ani v církvi ne. Takže přece jen malý pokrok?
To se dá číst i jako jasné napomenutí směrem k biskupům, kteří to právě nevidí, a stejně tak i směrem k vládám se zákony, které odporují lidským právům. Říci to tak zřetelně je v církvi důležité. Zůstává však rozpor v tom, že i nadále je v katechismu homosexuální jednání označeno jako „samo v sobě nezřízené”, jež „v žádném případě nelze schvalovat” a homosexualita se „objektivně vymyká řádu”. To přece mluví proti tomu, že se církev homosexuálů zastává. O tom, že je tyto výpovědi zraňují, se nemluví. Zde vyvstává podezření, že z argumentace na začátku dokumentu vyplývá, že ontologickou důstojnost nelze zničit ani ztratit (protože je Bohem daná), ale že vlastním jednáním je možné ztratit tzv. existenciální důstojnost. Napomínat státy, aby nezasahovaly proti osobám LGBT+, a odsuzovat jakékoliv homosexuální jednání a odpírat trans-osobám právo na existenci, to si nápadně odporuje.
V univerzální církvi jsou velké rozdíly, což nedávno ukázala diskuse kolem dokumentu „Fiducia supplicans”. I když vysvětlení z této perspektivy je nedostatečné. Myslíte si, že dokument Dignitas infinita může církvi ve světě přece jen něco pozitivního přinést? Přes všechny deficity, které jste vyjmenovala, prohlášení přece jen posiluje lidskou důstojnost a spojuje ji s lidskými právy.
Prohlášení neposiluje lidská práva, jestliže je vyžaduje jenom směrem ven, ale nikoliv dovnitř. Není to ani tak, že bychom mohli postavit do protikladu progresivní církev vůči církvi světové. Témata, která tu máme, jsou tématy i všude ve světě. Jako by v se v Africe, v Latinské Americe nebo v Asii o postavení ženy nebo o homosexualitě a lidských právech nemluvilo a nebojovalo za ně. To je také forma koloniálního myšlení, chceme-li utnout debaty argumentem, že „církev ve světě” ještě údajně není tak daleko. Dovedu si představit, že toto prohlášení pomůže aktivistkám a aktivistům v zemích, kde je homosexualita kriminalizovaná nebo kde je to s rovnoprávností a důstojností žen ještě horší, včetně femicidy. Tady může prohlášení přece jen přinést možnost o tom mluvit a obtížná témata otevřít. V tom by to bylo dobré: že by otevřelo možnost diskutovat o kontroverzích v katolickém duchu. Zůstává však otázkou, zda cena za to není příliš vysoká.
Z německého originálu na portálu www.katholisch.de přeložila Pavla Holíková
