Seznamka
Katolický kněz Tomáš Halík
Autor: Aktuality.sk / Branislav Wáclav
Do papežova sekretariátu i přímo do jeho rukou přicházejí dopisy z celého světa. Lidé se na něj obracejí s ledasčím. Myslím, že kdyby ty dopisy někdo vydal, jasně by se ukázalo, že člověk mohl vstoupit do 21. století jen se zachraňující, a to koňskou dávkou Boží milosti. Jinak by byl bez šance.
Římskokatolický kněz, sociolog, univerzitní pedagog a teolog, který v posledních letech dokázal svými knihami a přednáškami oslovit i světové teologické a církevní společenství, Tomáš Halík, vydal na počátku nového roku knihu nazvanou Dopisy papeži: Povzbuzení na nové cesty.
„Během mého života,“ píše profesor Halík, „se na římském stolci dosud vystřídalo sedm papežů.“ Tím osmým je papež jeho snu Rafael, jemuž píše nejen dopisy, ale se kterým vede dialog, pokládá mu otázky a zároveň je vystaven jeho vlastnímu tázání. „Ve svých dopisech mu pouze předkládám své myšlenky, naděje a obavy, podněty i otázky; dělím se s ním i o myšlenky ze svých přednášek, článků a knih. Jsem však v pozici žáka, on učí mne – jak svými otázkami, které mi posílá v oněch vzácných chvílích na prahu snu a bdění, tak i tím, že při psaní vnímám jeho pozorné naslouchání. Mé myšlenky zrají v našem imaginárním dialogu. Nemusím tím zatěžovat vatikánskou poštu.“
To, do čeho se autor pustil, je vlastně dosti rozumné, protože komunikovat přes sekretariáty a vatikánské úředníky s papežem je i pro člověka jeho věhlasu a formátu složité. S papežem jeho snu, s Rafaelem, jehož jméno znamená „Boží lék“ či „Bůh uzdravuje“, je to snazší. Tomáš Halík navazuje zvláště na svoji knihu Odpoledne křesťanství a zúročuje v ní i své homilie, promluvy, přednášky a rozhovory, které měl u nás i všude po světě za poslední měsíce a roky. Objevuje se zde reflexe vážných událostí, které postihly svět, ruská invaze na Ukrajinu a do svobodného světa, doznívající pandemie Covidu-19 a vážné politicko-občanské otřesy, které postihly zvláště region střední a východní Evropy. Je občerstvující vidět, jak široce orientován je autor v dění své církve a v reformách, za nimiž stojí druhý důležitý papež jeho knihy, papež František. Domácí společenské a církevní problémy (zvláště pak různé formy klerikalismu, zneužívání duchovní moci, duchovní apatie a násilí) vidí Tomáš Halík vždy se zřetelem k univerzalitě lidského a církevního společenství tohoto světa. Nedává se opojit ani unavit regionálními zvláštnostmi středo- a východoevropských církví, neboť ví, že i prostřednictvím papeže Františka a lidí jeho spirituálního okruhu žije církev napříč planetou mnohem důležitější a pozitivnější příběh, než jsou všechny ty místní politické a církevní lapálie a šarvátky. Právě v tomto teologickém a filozofickém nadhledu a skrze čtení Písma a tradice, které si žádná místní církev, škola ani jednotlivci nemohou uzurpovat pro sebe, je vidět skutečná velikost autora, který je dnes možná víc známý jako globální osobnost než jako ten, bez jehož osobního nasazení by církev i humanitně orientovaná společnost v Česku byly po roce 1989 v lecčems jiné.
Každý z dvanácti Halíkových dopisů reprezentuje jednu oblast života církve a dimenzi spirituální, která více či méně hlasitěji volá po reformách a aggiornamentu. 1) Sny jako jazyk Božích přání, 2) Hledání identity, 3) Poslání proroků, 4) Bůh jako budoucnost, 5) Zapomenutá vnitřní síla náboženství, 6) Katolicita jako univerzální odpovědnost, 7) Matko církvi, vyjdi ze sebe, 8) Miluj a svobodně věř, 9) Alef na golemově čele, 10) Vánoční, 11) Vyprázdnit peklo a 12) Naplnit nebe. Ani v této knize Tomáš Halík neuvěřil, že podstatou teologické práce je teologická archeologie, poučování, mistrování, opravování, vychloubání a oprašování minulosti. Je – a nebojí se to zdůraznit jako svoji vlastní odpovědnost – spolutvůrcem naší přítomnosti. Není mu lhostejné, v jakém stavu se česká římskokatolická církev a sekulární, stále ještě demokratická společnost nachází. A není mu to jedno ani u české, katolicky orientované teologie, v níž zbylo jen několik málo zástupců, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti za to, co se děje, co se neděje a co by se mělo stát. Píše: „I my teologové si musíme být vědomi toho, že nemáme výhradní a monopolní právo na porozumění a jednoznačný výklad Boží řeči a Boží vůle v našem proměňujícím se světě, nicméně máme zde svůj díl odpovědnosti, před níž nesmíme uhýbat. Služba Božímu Slovu v současných událostech je trvalý proces naslouchání a hledání.“
Do dialogu mezi autorem a imaginárním papežem Rafaelem postupně přicházejí i další: papež František, Karl Rahner, Martin Luther, Chantal Delsol, Henri de Lubac, Pierre Teilhard de Chardin, Karl Barth, Jan XXIII., Dietrich Bonhoeffer, Jan Pavel II., Carlo Maria Martini a celá řada velkých osobností teologie a duchovního života, kteří dosvědčili, že je možné protnout a skloubit v jednotu to, co a jak myslí, co a jak říkají a co a jak žijí. Tomáš Halík si je vědom, že náboženství (religio) je možné chápat nejen jako re-ligare, a tedy spojování toho, co bylo a je rozpojeno, a tím dosáhnout určité jednoty v mnoha oblastech náboženského i (zdánlivě) mimo-náboženského života. Lze jej (religio) chápat také podle slovesa re-legere, a tedy nové čtení. Náboženství se tak stává „novou hermeneutikou... novým, bedlivějším čtením, umožňujícím hlubší porozumění, které může být zdrojem změny jednání“. Pro obojí, znovu spojování i nové čtení, je, jak čteme ve všech kapitolách, nezbytná dobrá, poctivá a kritická znalost Tradice, protože jen skrze takové poznání si církev může uvědomit, co je v jejím životě zásadní a co zbytné, co je vůbec třeba znovu spojovat a co už ne, co je potřeba znovu číst a prostřednictvím jakých znamení doby.
Halík jako polyhistor jde prostřednictvím oborů svého vzdělání, v němž vytrvává, cestou necestou, na níž si jako dobrý pozorovatel, který zjemnil své pozorovací schopnosti modlitbou a kontemplací, všímá nesčetných vestigia Dei – Božích stop, které nám Bůh v dějinách zanechal a stále zanechává. To, že je druzí nevidí, nebo o ně dokonce nestojí, je částečně jejich vina, ale je to také vina církve a teologů a teoložek, kteří nejsou schopni hovořit k lidem jazykem, jenž by nebyl vytržený ze stránek dvě stě i tři sta let starých slovníků, manuálů a encyklopedií. Také proto píše Tomáš Halík nejméně jednu, či spíš dvě knihy za rok pro české i světové čtenářstvo. Také proto je aktivní a činný a dělá toho mnohonásobně víc než desítky nostalgických oprašovatelů minulosti a pisatelé teologických zašmodrchaností, které dokážou za pomoci umělé inteligence po týdnech práce rozluštit dva nebo tři lidé v republice, unavení takovou prací na zbytek roku. Od první do poslední stránky Dopisů papeži se ptám, proč nic z toho nečtu u teologických autorů mladších o padesát let než Tomáš Halík? Je pochopitelně nutné v mnoha ohledech dozrát, získat zkušenosti s psaním a psaním, stanovovat si postupně těžší a těžší úkoly a mít přece jen i trochu štěstí. Jenže i bez toho, aby o tom někdo dokázal napsat knihu, bychom přece něco z toho, co se v knize tak srozumitelným, civilním, prorockým a empatickým způsobem píše, měli vědět a poznat i my. Nebo se mýlím? A proč se to neděje?
Je to tím, že se autor neobává konfrontovat své myšlení v dialogu s druhými a skrze něj precizovat závěry svého uvažování? Je to tím, že tráví část roku v různých částech světa, na zahraničních univerzitách a na mnoha dalších fórech, kde prostě není možné vystačit s oblastní úrovní teologického myšlení, služby a práce, která irituje už i samotné studenty? Je to tím, že se jednou za rok zavře do samoty, aby se znovu vrátil sám k sobě a odpočinul si? Je to tím, že je jako kněz v každodenním kontaktu s mladými lidmi a hledajícími, a má tak před očima celá údolí Božích stop, na které natrefili ti, o něž se jako kněz stará? Je to tím, že se dokázal vyrovnat s celibátem a že jeho život kněze-teologa-intelektuála nepotřebuje pro svůj život a pro své štěstí neustále někde vyhledávat nepřátele a čerty? Čím to je? Jeho kniha implikuje takové tázání. Musíme se totiž i skrze jeho myšlení ptát, jak je možné, že mezi Českem a papežem Františkem a lidmi jeho duchovního okruhu, ať už žijí kdekoliv na světě, se rozkládá tak obrovská propast? Čím to je, že se po přečtení Dopisů papeži zas a znovu přistihuji, že vnímám ofenzivní a vyčerpané katolictví v Česku jako svého druhu paralelní náboženský kult, který se svými nostalgickými návraty hluboko před koncil stal nakonec karikaturou doby, po které touží?
Knihu svých dopisů papeži napsal Tomáš Halík sice pro dobu přítomnou, ale zdá se mi, že její hloubku docení až čtenáři přicházejících generací. Možná ještě víc než v jeho předchozích titulech se mě dotýká, jak ještě těsně je spjata intelektuální část jeho osobnosti s oblastí duchovní, spirituální a kontemplativní. Tak jako teolog Karel Skalický nebo filosof a teolog Karel Vrána vyzrál Tomáš Halík v člověka, který vědu a roli křesťanského intelektuála – jak rád připomínám – chápe jako sv. Terezie Benedikta od Kříže / Edith Stein jako svého druhu bohoslužbu. Když poznání, notabene mnohokrát oceněné na mezinárodních fórech, najde své bezpečné zázemí v modlitbě a meditaci, stane se zázrak – teolog, jak by řekl Dietrich Bonhoeffer – se naučí věřit a svoji víru nést a žít a klečet na kolenou a plakat a modlit se a být statečný. Odmítne být, jak několikrát připomněl italský teolog českého původu Vladimír Boublík, oklerikovanou mumií a otitulovaným panákem, který má okamžikem získání titulů všechno v kapse a všechno za sebou. Dopisy papeži jsou podle mého mínění předtuchou další, tentokrát velké Halíkovy práce, která se stane jedním z pilířů moderního teologického myšlení.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
